Ivo Fík Dokoupil
Přejít mongolské hranice z Ruska je cizinci umožněno pouze na jednom jediném místě -- v městečku Nauški v Burjatsku. Musíme se vydat ve stopách velbloudích čajových karavan, které ještě v minulém století vozily do nedaleké Kjachty denně na 9 000 tun čaje. Jejich cesta vedla od velké čínské zdi přes poušť Gobi do Ulanbátaru a pak do Kjachty, kde se setkávaly hranice čínského a ruského vlivu a kde se čaj překládal z velbloudů na vozy pokračující směrem na západ. Nynější železnice sleduje tuto prastarou karavanní cestu od ruských hranic až do Pekingu.
Do Naušek přijíždíme ``obščim'' vagónem vlaku Ulan Ude-Nauški (jízdenka za 108 Kč) kolem čtvrté hodiny ráno. Vlak je příjemně vytopen, v samovaru hučí vařící voda, nechce se nám vystupovat do mrazivé říjnové noci. V čekárně nádraží je naštěstí klid a útulno. Na polstrovaných lavičkách pospává několik Mongolů se svými ohromnými balíky zboží, z úřadovny občas vykoukne milicionář s čepicí ozdobenou ruskou orlicí, srpem a kladivem. Vařící vodou z vlakového samovaru zaléváme první čaj toho dne a podřimujeme zabaleni ve spacácích. Nástupiště je osvětleno bílým kotoučem měsíce, z mlčenlivých vagónů stoupá dým a pára podobně jako z hladiny nedaleké Selengy.
Vláček do Mongolska odjíždí teprve v 17.50, a tak nám zbývá dost času na to, navštívit proslavenou Kjachtu. V osm hodin společně s milicionářem nasedáme do stařičkého rozkodrcaného autobusu a po asfaltce vyjíždíme z města přímo za vycházejícím sluncem.
Za půl hodinky jízdy řídkým lesem rostoucím na písečné půdě jsme v Kjachtě. Neunikáme pozornosti místní policie, ale vše se odbývá se srdečnými burjatskými úsměvy. Během krátké návštěvy si stihneme prohlédnout staré čajové tržiště a sbírky místního muzea, dokumentující zdejší bohatý kulturní a obchodní život čajové brány mezi Asií a Evropou. Tudy projížděli na svých výpravách do tajemné Asie slavní cestovatelé Potanin, Kozlov a Cybikov, tudy začal proudit asijský čaj do Evropy. A teď tudy jedeme i my.
Bez větších problémů si odpoledne u pokladny v Nauškách kupujeme ``plackartu'' až do Ulanbátaru (628 Kč) a absolvujeme formální celní a pasovou kontrolu. Cizinců je tady málo, většinou touto celnicí procházejí jen drobní mongolští obchodníci, pro které je cesta přímým expresem Moskva-Ulanbátar příliš nákladná. O to větší budíme pozornost, především naše plnovousy sklízí obdiv, a to nejen u dětí.
Trať vede údolím řeky Selengy, jejíž tmavě šedé vody líně plynou zvlněnou krajinou. Všude je množství kasáren a vojenské techniky, hranice jsou dobře hlídané. Jakoby Rusové dodnes nezapomněli na hrůzy mongolských vpádů. Míjíme několik plotů z ostnatých drátů a pár dřevěných střílen na vysokých kůlech. U chatrných bungalovů jsou nastoupeni vojáčci v uniformách se samopaly přes rameno. Velké blůzy na nich visí, vyholené hlavy zvýrazňují jejich odstávající uši. Tak jako všude jinde, i v Rusku hlídají pořádek v zemi především nedospělé děti s prstem na spoušti.
Vjíždíme do Suchbátaru -- prvního města na mongolském území. Do vlaku se nahrne spousta Mongolů, někteří s námi pocestují až do hlavního města, někteří jsou ale jen prodavači slaného mongolského čaje nebo bózů -- horkých taštiček plněných skopovým masem. Zkoušíme obojí a za malou chvíli už nám skopový tuk teče po bradě a na kalhotech, už tak značně opotřebovaných, zanechává pozdrav země pastevců. Utíráme si vousy a přestáváme jednou provždy vnímat typický pach skopového masa, protože jsme už sami jeho zdrojem.
Ráno vjíždíme do Ulanbátaru. Pastevci seskakují z lokomotivy, na které cestou, držíce se zábradlí, vychutnávali radost z rychlé jízdy, jež jim je tak vlastní. Jiní vynášejí před nádraží hliníkové konvice s kumysem, aby ho tady ihned rozlévali do sklenic a konviček zákazníků.
Pokud nemáte v Ulanbátaru přátele, kteří Vás ubytují ve svém bytě v některém z uniformních paneláků, můžete využít ubytovny přímo na nádraží, kde lze přespat za asi 130 Kč.
Mongolsko má tradičně dobré vztahy s naší zemí, nemalá část Mongolů studovala u nás a dnes svých kontaktů využívají při obchodování. Běžně se stane, že vás ve městě osloví neznámý Mongol plynulou češtinou a ptá se na Prahu a cenu piva. A tak není divu, že před nádražím spatříte velkou českou reklamu na výrobky z Vitany, které koupíte v každém stánku stejně tak, jako naše čokolády, oplatky či konzervy. A na večeři si můžete zajít do místní české restaurace nedaleko hlavního klášterního komplexu Gandan a dát si tam české pivo a smažený sýr pocházející až z Ruska. I když jsou servírky v minisukních Mongolky, vedou restauraci bývalí čeští geologové, kteří za dlouhá léta pobytu zde zapustili kořeny. Možná proto jsou porce poctivé a pivo má tu správnou míru.
V pokladně pro zahraniční pasažéry kupujeme jízdenku (za 242 Kč) do města Sajnšand, které leží uprostřed pouště Gobi. Železnice je zde organizována podobně jako v Rusku, cestující se u pokladny dělí na ``domácí'' a ``ostatní''. Tentokrát jedeme ``kupejnym'' vagónem, zdá se, že jižním směrem ani jiné typy vlaků nejezdí. O naše bezpečí je dobře postaráno. Jedno kupé je zcela obsazeno policií a další hlídka v počtu tří mužů neustále prochází vlakem a občas obuškem uklidní některého z rozjařených cestujících.
Ušpiněným oknem kupé pozoruji podzimní step, rychlá jízda vlaku proměňuje kopce v ohromné vlny štěrku líně se převalující kolem tratě. Občas se na temenu kopce, jehož úbočí je dodnes poznamenáno těžbou materiálu na stavbu železnice, objeví jako osamělá bárka v moři jurta s nedalekým stádem ovcí a koní. Stanicemi jsou jen dva či tři zděné domky ozdobené parabolickou anténou, před jedním z nich stojí v pozoru paní výpravčí v oranžové vestě a pohledem zdraví náš rychlík.
Přátelíme se s mongolskými obchodníky směřujícími do Číny, popíjíme s nimi ruskou vodku a minerální vodu dovezenou sem až z Polska. Hostí nás místní specialitou -- pečeným tarbaganem, svištěm, jehož nory vidíme všude kolem tratě.
Krátce před půlnocí vjíždíme do města Sajnšand. Ubytováváme se (200 Kč na osobu) v jednom ze dvou místních hotelů postaveném ve stylu panelákové architektury. Lze ale vyjít kousek za město a rozložit si spacák pod holým nebem pouště. Žádné nebezpečí nehrozí, jedovatý je zde pouze tajemný červ Ogolchorchoj, což je něco jako místní Lochneska a jeho existence není zatím vědecky potvrzena.
Ráno se město probouzí před osmou hodinou. Holčičky ve stejnokrojích s velkými mašlemi jdou do školy, úředníci v oblecích důležitě kráčejí do úřadu, aby odsud řídili život okresu, prodavači otvírají své obchůdky s čínskými oděvy a českými cukrovinkami, jejichž cena oproti Ulanbátaru stoupla. Tep pouštního města je rozvážný a klidný jako chůze velblouda, který pevným krokem směřuje ke studni. Nikde žádný spěch a shon, žádná horečnatá činnost, všichni se pohybují v klidném tempu stád a jejich pastevců.
Ze Sajnšandu vyjíždíme v 0.30 vlakem směřujícím na jih do pohraničního městečka Dzamyn-úd (jízdenka do nejnižší třídy stojí 61 Kč). Železniční přechod u tohoto města je pro cizince jedinou možností, jak se dostat z Mongolska do Číny. Z Ruska lze překročit čínské hranice ještě u města Zabajkalsk, kudy vede mandžuská část transsibiřské magistrály, a nově též z Kazachstánu, kde byla dokončena stavba železnice z Alma-Aty do Urumči (existuje zde též autobusové spojení).
V Dzamyn-údu jsme kolem šesté ráno, a protože je nádraží ještě uzavřeno, snídáme v jídelně železničních zaměstnanců. Na dráze pracují většinou ženy, a tak zde vládne pořádek a snaha o výzdobu. Na stěně obdivujeme jakýsi plakát bahamské pláže a vedle něj obraz znázorňující mongolskou step s jurtou a projíždějící lokomotivou.
Jídelna je umístěna v jednom z přízemních domečků, které jsou obklopeny nízkými paneláky. Vítr píská na hrdla lahví od čínského piva a honí odpadky po písku, který je všude tam, kde chybí asfalt nebo beton. Smečka psů se snaží odehnat bučící krávu od kontejnerů přetékajících obaly z čínských polévek.
Přesouváme se na nádraží a čekáme na příjezd vlaku jedoucího přes hranice do čínského Er-lienu. Dělníci natírají novou budovu, místo štětců používají smetáčky. U vchodu do haly se na lavičce povalují mongolští směnárníci s koženými brašnami a neustále přepočítávají tlusté svazky bankovek. Šustivý zvuk peněz zřejmě přitahuje zákazníky, většinou Mongoly cestující do Číny za obchodem. Ani my neodoláváme a měníme si mongolské tugriky na čínské juany. Místní celnice je zřejmě poslední místo, kde lze získat čínské vízum, pokud se našinci nepodaří získat ho doma nebo v Ulanbátaru, kde ho vystavují většinou už do tří dnů.
Na jediné nástupiště přijíždí vlak. Nikdo nevystupuje, souprava je obklíčena mongolskými vojáčky a celníky a je nám dovoleno nastoupit. Jízdenku kupujeme až ve vlaku (324 Kč) po namátkové celní kontrole, která se spíš podobá cirkusovému vystoupení exotických zvířat. Všichni už vědí, že jsou ve vlaku Češi, a každý, kdo může, si je běží prohlédnout.
Náš příjezd do čínského Er-lienu je velkolepý. Z rozhlasu hraje dechovka, kolem vlaku jsou nastoupeni snad všichni zaměstnanci nádraží, kterých není zrovna málo. Každý má nějakou uniformu, jsou drobní, usměvaví a pilní. Příjezd vlaku je tady vždy slavnostní událostí, vlaky jezdí na minutu přesně a vše je organizováno s vojenskou přísností. Budíme pozornost nejen svým vzhledem, ale i výškou, projdeme kontrolou jízdenek u východu z nádraží a vstupujeme do Číny.
Jsme sice pořád v poušti, ale v jiné civilizaci. Číňané jsou odjakživa zemědělci, neomezená volnost nekonečných stepí a radost z nespoutané rychlé jízdy na malém mongolském koni je jim cizí. Obživu jim nezajišťuje samotná příroda prostřednictvím pasoucích se stád která je nutno strážit. Oni musí obhospodařovat půdu, přinutit ji, aby jim vydala svá bohatství. Zdrojem obživy je vlastní pole, nikoliv nikomu nepatřící step, dopravním prostředkem je jízdní kolo a ne hrdý velbloud nebo houževnatý kůň. Proto je jejich mentalita a pohled na svět zcela jiný než u mongolského kočovníka.
Číňanů je všude kolem nás plno, navzájem se překřikují a nabízejí nám služby svých roztodivných drožek. Jednou z nich se, zlákáni nízkou cenou a exotickým vzhledem, necháváme odvézt do hotelu pro cizince. Při vystupování se pak marně snažíme vzdorovat náhlému zvýšení ceny. Teprve později zjišťujeme, že je zde běžnou praxí ulovit zákazníka na nízkou taxu, která je ovšem zcela jiná než ta požadovaná neústupným řidičem na závěr. A to i za cenu handrkování a zastavení provozu na ulici. Kolemjdoucí se seběhnou a s velkým zájmem pozorují, zda se jejich kolegovi podaří zlomit sebejistotu cizince a vymámit z něj desetinásobek normální taxy. A cizinec, obklopen štěbetajícím davem drobných šikmookých domorodců po chvilce čínsko-anglického dialogu znejistí, a pak, zřejmě v obavě možného omezení svých lidských práv, sáhne do peněženky a polovinu požadované částky skutečně zaplatí.
Na první pohled Čína už nežije ideologií, ale dýchá jediným společným dechem -- obchodem a podnikáním. Všude na nás vykukují krámky, trhy, jídelny, restaurace, sklady. Drobní Číňané pobíhají, vaří, nakupují a neustále hlasitě nabízejí své zboží: hřebíky, řepu, sójové maso, jízdní kola, brýle. Opravář kol je rozložen na ulici hned vedle ševce s prastarým obuvnickým nářadím, hovězí hlavy visí připevněny na konstrukci stánku, kousek dál jsou kádě s rybami a prodavač drůbeže se svými klecemi plnými ubohých opeřenců. Lidé žijí přímo na ulici, neskrývají své osudy před zvědavým zrakem nás cizinců a chovají se k nám přívětivě a rovněž se zájmem. Často bydlí rovnou ve svých stáncích, dívají se zde na televizi, koupou děti, vaří čaj, hrají se sousedem go nebo biliard. A večer ulehnou na lavici hned vedle svého zboží. Otevřeno tudíž mají skoro neustále, neexistuje volný den bez obchodu. Obchod je hlavním chlebem dnešní Číny, je jejím srdcem, které spojuje všechny kouty Říše středu činorodým rytmem svého tepu. Dnes je tomu opět stejně jako před staletími.
Procházíme se městečkem po chodnících lemujících asfaltové cesty. Ze všech stran se ozývá hlasité ``helou'', jediné evropské slovo, které umí zaručeně celá Čína. Je vyhrazeno pro pokřikování na cizince, takže si za chvíli připadáme jako pochodující reklamní poutače.
Z Er-lienu jede na jih jeden vlak denně. Kupujeme jízdenku na osobáček do Ťi-ningu (za 68 Kč). Na rozdíl od Ruska mají zde i dálkové vlaky třídu bez lehátek, takže se turistovi lehce může stát, že prosedí 30 hodin jízdy na tvrdé lavici v průvanu u okna. Zato ušetří peníze a bude moci na vlastní kůži zažít půvaby i nešvary čínských vlaků. Dál pokračujeme právě takovou třídou. Děláme si pohodlí na lavicích, zaléváme čaj vařící vodou z elektrického ohřívače na chodbičce, pojídáme k němu poslední zbylé ovocné plátky z Kateřinic u Opavy a pozorujeme naše spolucestující. Ve vagónu to za chvíli vypadá jako v dobře zavedené hospodě. Snad všichni neustále kouří a plivou na zem, z lahví a plechovek popíjejí čínské pivo a pojídají instantní nudlové polévky z polystyrénových mističek, které po jídle hází prostě na podlahu stejně jako všechny ostatní odpadky. Jednou za hodinu prošmejdí vagón s kýblem a mopem průvodčí a uklízečka v jedné osobě a vymete hromadu někam pryč. A pak vše začíná opět nanovo. Ze skrytých reproduktorů vyhrává čínská populární hudba, kolega Číňan sedící vedle mne si připaluje jednu cigaretu od druhé, co chvíli zachrchlá, odplivne si nebo botou rozšlápne švába spěchajícího na hostinu ze zbytků pod sedadlem.
Vlakem pravidelně prochází několik prodavaček občerstvení ve světlemodrých uniformách s košíky nebo vozíky plnými piva, limonád, sušených sladkých ryb a jiných místních dobrot. Vždy když se vlak blíží k cíli své cesty, ceny teplých porcí rýže se zeleninou začínají klesat úměrně počtu zbývajících kilometrů.
Z města Ťi-ning pokračujeme pro změnu lehátkem až do Pekingu (za 489 Kč). Vagón je vybaven stejně luxusně jako kterýkoliv v Evropě. V oddělení je celkem šest lehátek, vždy po třech nad sebou, a od chodbičky ho dělí jen závěs. Všude je čisté povlečení, koberce, závěsy, pod stolečkem je cestujícím k dispozici velká nerezová termoska, kterou neustále doplňují vařící vodou z ohřívadla na chodbičce.
Největší problém V Číně máme s ubytováním. Protože si nemůžeme dovolit ty nejdražší hotely, jsme odkázáni na ty, které jsou určeny cizincům a přitom je jejich cena rozumná (většinou kolem 250 Kč za noc). Po několika zkušenostech zjišťujeme, že nelze příliš důvěřovat naháněčům, kteří své oběti odchytávají ihned u vlaku a s fotografiemi luxusních apartmá slibují všechno možné za přijatelné ceny. Ti vás nacpou do připravené dodávky a hodinu vezou do hotelu, který je vzdálen ``jen deset minut''. Další scénář je vždycky stejný. Buď se smíříte s tím, že neteče teplá voda, pokoje vypadají zcela jinak, než na obrázku, a cena je dvakrát vyšší, anebo budete stát tvrdě na svém až do krajnosti s tím, že jste ochotni se vrátit na nádraží a absolvovat prohlídku hotelu ještě jednou, tentokrát jiného, na druhém konci města a s konkurenční firmou. Vždy ale máte možnost volby. Ve městě Er-lien můžeme doporučit Kang Da Hotel vzdálený od nádraží asi 10 minut chůze, v Pekingu pak Kai Hua Hotel, ke kterému se dostanete autobusem číslo 25 od Náměstí nebeského klidu. Pokud si chcete ulehčit práci a ušetřit něco peněz a hodně nervů, určitě si do batohu přibalte spolehlivého průvodce Lonely Planet.
Každé větší nádraží je vybaveno speciálními pokladnami pro cestující ze zahraničí, v Pekingu je pro ně určena celá ohromná hala. Alespoň tady je někdo, kdo trochu umí anglicky a pochopí, kterým směrem chcete jízdenku. Jinak je komunikace obtížná, pro Evropana neobvyklá výslovnost čínských slov způsobuje, že Číňané ani s největším vypětím sil nepochopí, ze kterého města přijíždíte a kam jedete. A jízdní řád je rovněž pouze v čínštině.
Přespávání na nádražích nepatří mezi místní zvyklosti. Nádražní budova je přístupná pouze těm, kteří si zakoupí jízdenku, a to jen před vlastním odjezdem vlaku. Jinak je čekárna uzavřena. ze však většinou spát přímo na ulici tak, jako mnozí domorodci. Kriminalita v Číně sice roste úměrně liberalizaci ekonomických poměrů, ale cizincům se pořád ještě do značné míry vyhýbá.
Z Pekingu se můžete vlakem vydat všemi směry. Na západ do Turfanu (2. třída za 1600 Kč), na jih do města Wu-chan (za 420 Kč), nebo přímo na pobřeží Tichého oceánu do Šanghaje. Peking má nové nádraží s honosným názvem West Railway Station, které svou architekturou připomíná pomatené sny některých architektů 21. století.
My se vydáváme na jih do Kantonu a pak do Shenzhenu, kde opouštíme vlaky a nastupujeme do klimatizovaného metra, které nás odveze do Hongkongu a tudíž zpět do Evropy (cena letenek do střední Evropy se pohybuje od 350 do 520 USD, nejlevnější let létá v pátek).
Loučíme se s Čínou, loučíme se s Asií, s její exotickou a krásnou tváří. Je vždy otevřena vnímavému cizinci, který se nedá odradit nepohodlím vlaků a nádraží, špínou, horkem nebo pískem a podstoupí všechny útrapy, aby si mohl sáhnout na divoký a nespoutaný tep Asie, aby alespoň na pár chvil zažil opojný pocit volnosti uprostřed asijského chaosu anebo zvlněných asijských stepí. Symbolem Asie je dozajista kůň, symbolem pronikající Evropy odedávna byla lokomotiva. Vlak může na východ vézt úředníky se šanony, aby zaváděli řád, kolonizovali a civilizovali. Ale též může opačným směrem vézt vůni volnosti nekonečných stepí a pouští, horských sedel, zasněžených vrcholků nebo sibiřských lesů. Může k nám přivézt vyprávění o lidech, kteří žijí v bídě a často se potkávají se smrtí, ale přitom neztratili citlivý vztah k přírodě a k sobě navzájem. Vyprávění o místech, kde sice není elektrický proud, ale dveře se nezamykají a staří rodiče nedávají do útulků. A právě takovým vlakem, jehož okna sice nejsou vyleštěna, ale je možno je otevřít a dosytosti se nadechnout všech těch krásných asijských vůní, se po Asii jezdí nejlépe.
Všechny informace o cestování vlakem po Rusku, Mongolsku a Číně byly získány během filmové expedice organizované produkčním studiem MGB na podzim roku 1996. Dokument o lidech z různých kultur žijících podél tratě Londýn-Hongkong uvede ČTV během července. Fotografické vybavení expedici poskytly firmy Olympus a Polaroid.