Všichni, kteří neodolali lákavému kouzlu nekonečných ruských tratí, nenechali se odradit historkami o vraždách cestujících a jednoho dne směle nastoupili do vlaku, mířícího z Prahy někam směrem k Vladivostoku, nebyli v očekávání nevšedních zážitků zklamáni. Odměnou za hodiny, dny a týdny strávené ve vlaku a na nádražích, za probděné noci ve špinavých čekárnách a za zkoušky trpělivosti u ruských pokladen jim jsou příhody pocházející jakoby z jiného světa. Ze světa, kde cíl cesty není tím nejdůležitějším, čemu je vše podřizováno, co neustále pohání člověka ke spěchu a co mu způsobuje nepřekonatelnou nervozitu, musí-li třeba jen jeden den čekat na nějakém sibiřském nádraží, protože ``biletov net''. Ze světa, kde není kam spěchat, kde den strávený v dusné čekárně či v nevětraném vagonu dálkového rychlíku může být stejně zajímavý jako příjezd do cíle našeho putování. Ze světa, kde tep života lze nahmatat hned pod tenkou kůží všednosti v každém jeho okamžiku. Života pestrého, kypícího rozmanitostí a radostí z ní, nevykleštěného uniformami konzumu, módy a strachu z odlišnosti.
Cesta vlakem po Rusku je asi tou nejhmatatelnější ukázkou jeho rozvážnosti až lenosti, obrazem odlišného pojetí běhu času. Čas strávený ve vlaku plyne sice pomalu, není však považován za ztrátu, ale za obohacení, protože umožňuje věcem i lidem na chvíli se zastavit a vychutnat přítomnou chvíli. Zkuste spolu s námi v následujících řádcích nastoupit do loudavého rychlíku a vychutnat vše, co nám cesta nabídne. Zapomeňme na chvíli na rychlost, přesnost a technickou dokonalost, kterou jsme všichni tak posedlí. Někdy totiž vede jen k povrchnosti, maskované počtem ujetých kilometrů a navštívených památek. Vydejme se rychlíkem do Košic, odtud osobáčkem v 16.35 do Čopu a pak stále dál...
V noci vjíždíme na nádraží v Čopu, které je z úsporných důvodů zahaleno do tmy. Ve směnárně vyměňujeme dolarové bankovky za ukrajinské ``hřivny''. Zde, stejně jako jinde na Ukrajině či v Rusku, neberou v bankách poškozené či starší dolarové bankovky. Je proto lepší mít u sebe více drobnějších desetidolarovek, protože šance na úspěch ve směnárně se tím značně zvýší. Kupujeme jízdenky směrem na východ. Kam, to nelze nikdy říci předem, vše záleží na náhodě a na náladě a pracovním úsilí paní pokladní, která všechny jízdenky vypisuje ručně po telefonické konzultaci s jakousi tajemnou centrálou. Prodej jízdenek začíná většinou půl hodinu před příjezdem vlaku, neoznámí-li ovšem pokladní, že zrovna začal ``technologičeskij pereryv'' (technologická přestávka) spočívající v konzumaci kouřící kávy za zataženou záclonkou pokladny. Stojí-li vlak ve stanici jen několik minut, má naději uspět a dostat se do vlaku pouze prvních pár šťastlivců.
Tentokrát jsme měli štěstí a po dvou hodinách běhání po hale jsme u okénka Inturistu koupili jízdenku až do Moskvy. Inturist je organizace, která dřív sloužila ke sledování cizinců. Dnes, když návštěv z ciziny značně ubylo, je zřejmě jejím hlavním posláním zaměstnat co nejvíce líných dlouhovlasých a bohatě nalíčených slečen za přepážkami, u kterých nikdo nestojí. A tak zatímco se domorodci mačkají ve frontách, vy jako cizinec si můžete zajít do oddělené pokladny, někdy dokonce celé haly, a tam si s určitou přirážkou koupit lístek. Výše příplatku závisí, alespoň podle mých zkušeností, na velikosti města a libovůli pokladní. Lze si ale bez větších problémů pořídit jízdenku u běžné pokladny. Protože však jsou vydávány pouze na jméno cestujícího, bývají občas těžkosti s převodem jména z latinky do azbuky.
Pokud ovšem máte dojem, že požadovaná přirážka je vysoká, nezoufejte, jako vždy je ještě jedno řešení. Nasedněte na první osobáček či pantograf, jedoucí požadovaným směrem, a jeďte s ním až do nějaké vzdálenější menší stanice, kde zastavují rychlíky. Tady už nemají kancelář Inturistu, jízdenky koupíte bez problémů a navíc jako první cizinec, který se ve městečku objevil za posledních deset let, zažijete spoustu zajímavých příhod. Nutno poznamenat, že jízdenky jsou dnes pro obyčejného člověka v Rusku nebo na Ukrajině tak drahé, že přeplněná nádraží a zápasnické příhody z front patří již jen minulosti.
Ruský výraz pro nádraží (``vagzal'') podle některých výkladů prý pochází z francouzského označení pro ``zábavný park''. Ostatně první kolejová dráha byla uvedena do provozu v roce 1763 právě v Rusku na Altaji, a tak není divu, že si cestování vlakem zde zachovalo určitou obřadnost a slavnostní atmosféru.
Vlaky se od Čopu na východ dělí podle přepravní rychlosti na ``skoryje pojezda'' (odpovídá našemu rychlíku), které mají číslování od 1 do 149, ``skorostnyje'' (náš spěšný) s čísly 151 až 169, a ``pasažirskyje'' (o něco pomalejší) číslované od čísla 171 do 699. Všechny tyto vlaky jsou určeny pro větší vzdálenosti a jsou sestaveny pouze z lůžkových a lehátkových vozů. Rozdílná rychlost vlaků hraje roli teprve při větších vzdálenostech, většinou se ale pohybuje kolem 60 km/hod. Například po čtyřech dnech jízdy může činit rozdíl mezi vlakem číslo 6 a 188 až 12 hodin. Dálkové vlaky nemají skoro nikdy zpoždění, pokud se na trati přihodí nějaká nepříjemnost, většinou je během další cesty dost času na to, zpoždění vyrovnat. Našim osobním vlakům odpovídají vlaky ``prigorodnyje'', které staví skutečně v každé zastávce, a jak sám název napovídá, od svého ``gorodu'' se nevzdalují na větší vzdálenost než 200 km.
Podařilo se nám koupit jízdenku na vlak číslo 14 do druhé nejhorší třídy. Říká se jí ``plackartnaja'' (z německého výrazu pro místenku) a spolu s jízdenkou cestující automaticky obdrží i jedno z šesti lehátek v oddělení, které však není od těch sousedních nijak odděleno a je pro všechny vaše sousedy průchozí. Vzniká tak společná noclehárna na kolech. Takzvaný ``obščij'' vagon, což je nejnižší třída dálkových vlaků, vypadá na pohled stejně jako ``plackarta'', ale cestujícímu není přiděleno žádné lehátko a pokud si během cesty nějaké nevybojuje, je odsouzen strávit dny i noci v sedě. Ušetří ale takřka polovinu jízdného. V cenových relacích druhé třídy se pohybuje ještě ``kupejnyj'' vagon, který se prakticky ničím neliší od našeho lůžka či lehátka a je dvakrát dražší než ``plackarta''.
V bufetu si kupujeme na cestu krajíc chleba s podezřele se tvářící rybičkou a před nádražím od babičky, která své zboží osvětluje baterkou, něco jablek, cigaret a vodky. Pak klušeme s batohy kolem dlouhého vlaku k tomu našemu vagonu, který je vždy až úplně na konci. Necháváme si průvodčím překontrolovat jízdenky a v pološeru hledáme naše místa.
Poté, co všichni cestující obsadí svá lůžka, nastává všeobecné vybalování zásob jídla, určeného na cestu. Krásné slečny, oblečené podle amerických filmů, se převlékají do pohodlných domácích tepláků, babičky vytahují pletení či zamilovanou knížku a děti skotačí v uličce a získávají nové známé ve svých sousedech. Během krátké chvilky se vagón promění v jednu velkou útulnou domácnost, ve které je každý host srdečně vítán. Pokud se ovšem zbaví vrozených zábran a je schopen se na těch pár dnů zcela vzdát svého soukromí. Ostatně to ani nijak jinak nejde. Pocit domova je zdůrazněn konvicemi kouřícího čaje. Každý vagon má totiž nejen své dva průvodčí, ale i svůj vlastní samovar na dřevěné uhlí, který je v jejich péči. Je proto nutno se dobře vybavit čajovým nádobím a několika balíky čaje, aby cesta asijskými dálkami ubíhala co možná nejpříjemněji. A tak zatímco za okny den po dni ubíhá monotónní krajina, my můžeme při šálku kouřícího čaje diskutovat se spolucestujícími o současné situaci v Rusku, o komunismu a o ruské duši.
Téměř každé druhé okno má rozbité vnější sklo. Házet kameny do vlaků, které při přejezdu Karpat přes sedlo Beskyd jedou téměř krokem, je zřejmě oblíbený místní sport. Ukrajinci jsou pro nás nezvykle spontánní, živí a plni energie, v jejich žilách zřejmě koluje krev mongolských nájezdníků. Všichni naši spolucestující jsou chudí, živí se pouze mlékem a tím, co jim vyroste na zahrádce. Cestují za prací a drobným obchodem, každý s sebou veze několik krabic či balíků různého zboží od hraček až po televize nebo slovenskou mouku. Přátelíme se s jednou paní středního věku, která si na Slovensku v drogerii koupila tašku hezkých flaštiček a teď nám nosí jednu po druhé, abychom jí prozradili, k čemu je obsah určen. Snažíme se co můžeme, naše spolupráce je však náhle ukončena překladem návodu na použití masážního krému pro dámská poprsí.
Ve Lvově je delší přestávka. Vlaky jedoucí z několika důležitých směrů se zde křižují a vyměňují si některé vagony podobně jako noční tramvaje v Lazarské ulici v Praze své pasažéry. Je dost času vyběhnout před nádraží, koupit si zmrzlinu a piroh a na tabuli s odjezdy vlaků si přečíst několik exotických jmen: Adler, Riga, Vilnius, Petrohrad, Moskva.
Trať Košice-Čop-Mukačevo-Lvov, kterou jsme stručně popsali, je tou hlavní trasou vedoucí od nás do Ruska. Cestujete-li ovšem na ruský evropský sever (Petrohrad, Petrozavodsk, Murmansk), je výhodnější vydat se nočním vlakem do Varšavy, odtud ráno autobusem do Vilniusu, kde ještě odpoledne můžete chytit jeden z mnohých rychlíků do Petrohradu. Tam můžete být již další den dopoledne. Tato cesta je mnohem rychlejší, než třiapadesátihodinové putování přímým vagonem Praha-Petrohrad přes několikery hranice, jejichž zdolání může být zejména v Bělorusku nepříjemnou záležitostí. Z tohoto důvodu rovněž nelze doporučit cestu vlakem Varšava-Brest nebo Varšava-Vilnius (přes běloruské Grozno). Konflikty s běloruskými celníky, kteří za průjezd požadují určitý poplatek do své kapsy, jsou zde pravidlem.
Do Ruska nepotřebujete vízum na dobu kratší než jeden měsíc, stejně tak i do pobaltských států. Na Ukrajině vyžadují v pase razítko AB Abmen, které vám vydají na oddělení pasů a víz v Čechách. Přes tyto skutečnosti však pasová kontrola často tvrdí něco jiného. Pak nezbývá, než pevně stát na svém, a v případě potřeby pohrozit konzultací s našim velvyslanectvím.
Je známo, že tzv. mezinárodní tarif neúměrně zvyšuje cenu jízdného, pokud cestující jede vlakem za hranice. Je proto cenově mnohem výhodnější zakoupit si jízdenku až do poslední stanice na území státu, ve kterém jízdenku kupujete, tam hranice překročit pohraničním vláčkem až do první stanice dalšího státu, a teprve pak si v pokladně koupit jízdenku a pokračovat dál rychlíkem. A, upřímně řečeno, je tento postup také zajímavější než pouhé projetí hranic mezinárodním expresem. Také celníci, kteří mají na starost pohraniční vláčky jsou příjemnější než ti, kteří již povýšili na kontrolování expresů a svůj charakter často přizpůsobili výhodám, plynoucím z těchto kontrol.
Jízdenka s lůžkem, zakoupená v Praze u ČD, stojí do Moskvy 2.915 Kč (přes Čop, vlak jede 50 hodin) nebo 2.701 (přes Brest, vlak jede 37 hodin). Cesta do Petrohradu přímým vozem z Prahy vás pak přijde na 3.251 Kč a 53 hodin strávených ve vlaku. Pojedete-li však podle námi navrhovaných pravidel, dostanete se do Moskvy za 1.200 Kč (přes Čop) a do Petrohradu za 1.100 Kč (přes Varšavu a Vilnius).
Pro ilustraci uvádím ceny některých vnitrostátních jízdenek v Rusku (vše je druhá třída, plackarta, ceny jsou z října 1996): Čop-Moskva 700 Kč, Čop-Strij 70 Kč, Čop-Kyjev 200 Kč, Petropavlovsk (Kazachstán)-Novosibirsk 343 Kč, Krasnojarsk-Irkutsk 406 Kč, Ulan Ude-Nauški 108 Kč. Úschovna zavazadel stojí kolem 55 Kč za kus, veřejný záchod kolem 5 Kč. Pokud vám ujede vlak, lze se kvalitně a levně (100 Kč za noc) ubytovat v ubytovně přímo v budově nádraží (``komnaty oddycha''), kterou má většinou na starosti několik energických žen, které zde pevnou rukou udržují pořádek a klid. Občas je k dispozici i umyvadlo či sprcha, vždy ale horká voda na čaj.
Nad ránem nás probouzí ustrašená průvodčí a rozdává nám celní prohlášení v mongolštině. Bráníme se, tento jazyk neovládáme, ale jiný tiskopis prostě nemají.
Uniformovaná buzerace se za poslední staletí na ruských hranicích nezměnila, zmiňují se o ní snad všichni cestovatelé, které osud zavál až sem. Citujme alespoň V. Mrštíka, který před sto lety napsal: ``Je-li rakouský voják na svou uniformu pyšný, Prus arogantní, je Rus nesnesitelný. Zřídkakdy člověk vidí, aby se někdo tak pouhým svým zevnějškem vypínal a jím a jen jím se nade všechny výšil jako ten.'' Zdá se, že sto let je pro některé změny příliš krátká doba.
Několikrát uniformám marně vysvětlujeme, že pro Čechy je vstup do Ruska bezvízový, ony stále v našich pasech postrádají jakési tranzitní vízum. Nakonec ho sice nenašly, ale zneklidněny křížovým výslechem, kdy jsme jim na stejnou otázku pokaždé odpověděli jinak, nás pustily.
Kdo z těch, kteří mají neklidnou duši cestovatele, by nechtěl alespoň jednou v životě projet pověstnou transsibiřskou magistrálu? Několikadenní cesta nádhernou sibiřskou přírodou není nepodobná putování poutníků či dlouhodobé meditaci. Člověk, který vystupuje z vlaku někde v Irkutsku po 83 hodinách či ve Vladivostoku po 156 hodinách jízdy je totiž jiný, než ten, který do něj před několika dny nastoupil. Alespoň trochu nahlédne, odkud se bere v duších Rusů ona klidná síla a vyrovnanost s pozemským údělem. Uspěchaní Evropané by možná uvítali léčebné účinky takovéhoto putování a až jednou překonají svou lenost a pohodlnost, budou si organizovat regenerační cesty magistrálou tam a zase zpět.
V Moskvě hledáme to správné nádraží, a po návštěvě několika z nich (Kurského - směr Adler, Sevastopol, Kursk; Kazaňského - směr Alma Ata, Ašchabad, Taškent; Oktjabrského - směr Murmansk, Patrohrad) nasedáme na Jaroslavském nádraží do vytouženého vlaku. Kupujeme jízdenky do ``plackarty'', protože jsme zatím nepotkali nikoho, komu by se v této třídě přihodilo něco nepříjemného. Zloději a podvodníci se spíše orientují na vyšší třídy, kde je jejich úspěch jistější a ``obyčejných'' cestujících si nevšímají.
Pro středoevropana, uvyklého na stísněný prostor, kde vše je spíše namačkáno než vzdáleno, je zvláštní pocit nastupovat do vlaku, ve kterém stráví čtyřdenní jízdu nekonečnými prostorami Ruska. Během několika dnů v jednom oddělení se z vlaku stává domov, ze spolucestujících a průvodčích přátelé a z nás milovníci silného kouřícího čaje a ruských domácích specialit. Pirožky s bramborem, nakládané okurčičky, brambory s koprem a sušenou jenisejskou rybou a houby v kyselém nálevu si můžeme koupit na každé zastávce v sibiřských vesničkách či městech od babiček pobíhajících po nástupišti. S nářkem nabízejí své zboží, zabalené do novin a komunistických tiskopisů, a za nimi nesměle postávají dědci s blaženým úsměvem na rtech a s taškou plnou vodky. Ta je vždy ``zaručeně'' pravá, ale prakticky vždy páchne chemií. Pro sousedskou konverzaci ve vlaku je to ale mimořádně vhodná přítelkyně.
Za okny vlaku ubíhá Sibiř, mužici ve vaťácích, galoších a montérkách sbírají brambory, dřevěné chaloupky jsou obloženy dřevem na zimu, paní výpravčí si přes vaťák přehodila oranžovou železničářskou blůzu a dvěma praporky vzdává hold našemu vlaku.
Prstem na mapě sledujeme naše putování, projíždíme města, o nichž jsme slyšeli snad už v mateřské školce. Život v nich je ale zcela jiný, než nám tehdy líčila paní ideoložka. Lidé marně čekají na výplaty, mnozí již úplně ztratili práci, většina žije jen z toho, co si vypěstují na svých malých zahrádkách za městem. Drahota je stále horší, všude jsou k dostání jen zahraniční potraviny s patřičnou přirážkou. Pivo, cigarety, cola, vodka, kečup, čokoláda je k mání v každém pouličním stánku a po celou noc. Návod na to, jak uživit rodiny bez výplat, však k mání není.
Vystupujeme v Ulan Ude, hlavním městě Burjatska. Odtud povede naše cesta směrem na jih do Mongolska. Ale o této cestě a o tom, co můžete zažít během ní, zas někdy příště.