Ivo Fík Dokoupil
Pohodlně rozloženi v poloprázdném ukrajinském autobuse jedoucím na lince Košice -- Chust přijíždíme na hraniční přechod u Užhorodu. Při pohledu na arogantní slovenské celníky s rudými výložkami, před kterými se krčí drobní, pokorní Rusíni, a na dráty kolem cesty, z nichž jen některé podpírají vinou révu, přemýšlím o tom, že Československá republika měla opravdu krátký život. Pouhých 79 let po jejím vzniku projíždíme hranicí mezi novým Slovenskem a mezi územím, které bylo od republiky odtrženo sovětskými spojenci.
Jaký to asi byl pocit, pohybovat se v Mukačevě či v Chustu ne jako cizinci, ale jako doma? Mám dojem, že ho lze přesně popsat. Stačí si jen vzpomenout na slovenské podhorské vesničky, kde už taky nejsme doma, i když se s domorodci lehce dorozumíte a toho společného máme rozhodně víc, než jenom nápis ČSAD na místních autobusech. Je to pocit blízkosti navzdory novým hranicím, které se snaží svět rozdělit a jeho části izolovat, aby bylo možno těžit z jejich odlišnosti. Je to pocit, že svět je nádherný díky tomu, co nás všechny spojuje dohromady. A především za tím jsem se na Podkarpatskou Rus vydal.
Z mých úvah mne vyrušila náhlá zastávka v polích těsně před Mukačevem. Řidič otevírá zadní dveře, venku čekají jacísi lidé a pomáhají několika cestujícím vykládat věci z našeho autobusu. Netušil jsem, kolik zboží může linkový autobus pojmout. Na trávě u cesty po chvíli roste hromada sahající až po okna autobusu. Slovenskou mouku, cukr, rýži, vše v balících po deseti kilech vytahují drobné snědé ruce rusínských žen zpod našich sedadel a rychle je po živém řetězu posílají na vrchol hromady. Bída sužující tento kraj donutila prosté vesničany věnovat se místo práci na polích, které je neuživí, pokoutnému obchodování neboli málenkomu byznysu. Každý, kdo se vydává na cestu, táhne s sebou několik pytlů a tašek se zbožím. Všude, kudy chodí lidé, ve městech i na vesnicích, stojí stolečky a malinké krámky, postavené z několika trámů v rohu zahrady, které nabízejí omezený sortiment. Chleba, cigarety, čokoláda, fazole, žvýkačky, pivo. Je s podivem, že lze z takového obchodování žít, když kupní síla je mizivá.
Vystupujeme v Chustu na nádraží, které je spojeno s tržištěm. I když žádná mapa tomu nenasvědčuje, překročili jsme hranice kontinentů. Vdechujeme nepopsatelný nasládlý zápach asijského světa a míjíme skupinku nervózních českých turistů, kteří se za každou cenu chtějí dostat zpět domů z tohoto asijského bordelu, kde nic nefunguje podle představ zhýčkaného Evropana. Usmívám se. V Asii je třeba si vše zasloužit a i pouhé zakoupení jízdenky do poloprázdného autobusu může prověřit vaše schopnosti a ostražitost. Ocitli jsme se na kraji jiného světa, než je ten náš. Zde nevládne pevný řád a vše se vznáší na vlnách chaosu, který se cizinci jeví často až hrozivý. Ti domácí však dokáží vychutnat radost z úderů vln a sami jsou často jejich přímými zdroji. A jako moře nepřesvědčíte o nutnosti dodržovat pravidelnost příboje, tak ani zde nepochodíte s představou řádu a pořádku.
Pozdě večer přijíždíme do Teresvy, kde začíná v oblasti již poslední funkční rozsáhlá síť lesních úzkorozchodek. Stavíme stan v jabloňovém sadu za městem a ráno se usazujeme na dřevěné lavici posledního vagónu vláčku Teresva -- Dubové Vyrážíme směrem k horským hřebenům.
Ještě koncem čtyřicátých let byla Podkarpatská Rus přezdívána Královstvím úzkorozchodek. První úzkorozchodná trať zde byla postavena již v roce 1892 a do konce století bylo v provozu na 55 km tratí s rozchodem 700 mm s koňským i parním provozem.
Úzkorozchodky byly často jediným spojením dlouhých a nedostupných horských údolí se světem, ony zajišťovaly přepravu soli ze solných dolů, rozvoz surovin do drobných průmyslových podniků a svoz dřeva, především bukového, které nelze plavit. V náročných podmínkách Karpat byla dávána přednost rozchodu tratí od 400 do 800 mm před přibližně dvojnásobným celoříšským rozchodem. I přes nutnost překládky zboží na standardní vagóny dole v údolí byla výstavba a provoz úzkorozchodek levnější. Na rozdíl od Rakouska navíc v Uhrách výstavbě nebyla na překážku legislativa a pružnější uherské zákonodárství stavbu úzkokolejek v zásadě nevylučovalo. Jejich výstavba byla považována za východisko ke zpřístupnění zaostalých oblastí a v době největšího rozkvětu mezi rokem 1919 a 1939 bylo v oblasti Podkarpatské Rusi v provozu na 68 úzkorozchodných tratí s převládajícím rozchodem 760 mm v celkové délce přes 1000 km. Na těchto tratích bylo provozováno velké množství lokomotiv, nákladních i osobních vozů německé, rakouské, české a maďarské výroby.
Po druhé světové válce s rozvojem automobilové dopravy a s výstavbou cest však bohužel docházelo stále častěji k rušení stávajících tratí. V současné době je již v provozu pouze několik kratších tratí a rozsáhlejší lesní dráha se sídlem v Usť Čorné.
Jak málo toho zbylo z kdysi proslaveného království úzkorozchodných tratí! Stará ruská lokomotiva a dva řádně otlučené osobní vagóny takřka ničím nepřipomínají zašlou slávu vláčků dopravujících vzhůru strmými údolími až k hřebenům vyhlídkové vagóny plné turistů. Dnes jsme tady turisté jediní, ostatní cestující využívají toto nejspolehlivější a nejlevnější spojení mezi vesnicemi při každodenní cestě za prací nebo do školy. Stojím na chodbičce posledního vagónu a vybitými okny sleduji, jak do dálky utíkají dvě koleje vzdálené od sebe pouhých 750 mm. Na tuto hodnotu normalizovala sovětská vláda rozchody všech úzkorozchodných tratí: ve společnosti, kde všichni jsou si rovni přece nemůžou existovat tratě s téměř libovolnými vzdálenostmi kolejnic. Najednou za jízdy naskakuje na vagón malý asi desetiletý rošťák a prolézá oknem na chodbičku. Stojí vedle mne a po tvářích mu tečou slzy vzdoru a křivdy, protože jej rodiče nechtěli vzít s sebou a nastoupili do vlaku bez něj. Horalka z mého batohu však uklidňuje jeho pláč a stávají se z nás kamarádi. Hlavy máme vystrčené z vytlučených oken a společně vychutnáváme pomalou jízdu rusínskými vesnicemi.
Projíždíme kolem dřevěných domečků, které rozměry i vzhledem připomínají své drobné, poctivé a šlachovité majitele. Dřevěnice i zahrádky kolem nich s loukami vykosenými do posledního centimetru pečlivou rukou hospodáře působí útulně a poklidně domácky. V hlavě srovnávám tyto pohlednicové momentky s lány úhoru a plevele kolem všech cest u nás na vesnici. Architektura zdejších vesnic je vzácně harmonická, je vidět, že tradice je tím nejlepším učitelem. Pokud nepočítáme strojky komunistické moci, tak nikde nevyčuhují otylá břizolitová monstra s panelákovými okny, jaká jsme zvyklí vídat u nás. Protože kraj je chudý, staví se zde výlučně z místních materiálů stejně jako před třemi sty lety. Zřejmě ne vždy kráčí pokrok směrem vpřed.
Vystupujeme ve stanici Dubovo. Dál do hor musíme stopem nebo pěšky, po kolejích pokračují jen vlaky nákladní nebo zaměstnanecké. Malý rošťák vyskakuje opět okýnkem, aby si ho rodiče nevšimli, a mizí ve křoví. My si vyhazujeme batohy na záda a po dubových pražcích se za deště vydáváme vzhůru údolím. Naše dnešní putování končí ve vesnici Lopuchovo, kterou jsme v jízdním řádu ČSD z roku 1938 našli pod českým názvem Brustura. Stavíme si stan hned vedle náspu a za malou chvíli k nám navzdory sílícímu dešti na návštěvu přicházejí tři místní zvědavci s lesknoucími se nudlemi u nosu. Tomu největšímu z nich je asi tak osum a obdivné pohledy jejich dětských hnědých očí nás záhy připraví o mléčnou čokoládu. Za soumraku nás děti opouštějí, ale návštěv ještě zdaleka není konec. Z nedaleké dřevěnice k nám míří babička zachumlaná v černém vlněném šátku se dvěma šálky horké kávy. Nedbá deště a za chvíli již srkáme sladkou žitovku a snažíme se co nejslušněji odmítnout pozvání na noc do chalupy. Nechce se nám rozebírat stan a navíc víme, že kdybychom pozvání přijali, rozdělila by se babička s námi o to, čeho se jí samotné nedostává.
Ráno se vydáváme dál po trati. Kolem nás projíždí plně naložený vlak se dřevem. Brzdař seskakuje z vagónu a jde si k nám zakouřit do dřevěné boudy, ve které se skrýváme před hustým deštěm. Jede s vlakem celou noc, po cestě se připojují naložené vagóny u jednotlivých odboček. Kousek výš na trati nás míjí po domácku vyrobená drezína s místními houbaři. Do kopců houbaře vyveze starý motor z žigulíka, zpět jedou zadarmo za neustálého brždění dlouhým kůlem přímo o kolejnici. Úzkorozchodka je zde jediným spojením vesničanů s údolími, které se táhnou až k hřebenům. Po ní svážejí seno i dřevo na zimu.
Pražce nás vedou až k prázdné hájovně Usť Turbat, kterou ČSD uváděli v jízdním řádu pod názvem Masarykovo údolí. Procházíme úzkým údolím řeky Berťjanky, kolem které se romanticky vine úzkorozchodná trať. Míjíme několik nakládacích ramp a osadu dřevorubců. Po pár kilometrech trať definitivně končí. Přespáváme u poslední hájovny v domečku lesních dělníků a ráno se vydáváme na hřebeny. Neustále prší a jen s obtížemi se nám podaří najít ve vysoké orosené trávě šedivý hraniční kámen, který kromě vzpomínek už ničemu neslouží. Na jižní straně, odkud přicházíme my, má vyryto dobře čitelné CS, na straně protilehlé pak P. Kolem hraničních kamenů vede slabě viditelná stezka po hřebenech hor. Kráčíme po bývalé československo-polské hranici směrem na východ, prodíráme se třímetrovou namrzlou kosodřevinou, která tu vyrostla za ta léta, kdy cestu téměř nikdo nepoužíval, a přemýšlíme o tom, jak vznikají a zanikají hranice států.
Vzpomínky dnešních obyvatel Podkarpatské Rusi na Československou republiku, ve které žili od roku 1918 až do maďarského vpádu v březnu 1938, jsou většinou rozporuplné. Na jedné straně je jednoznačně kladně hodnocena hospodářská politika První republiky, která se snažila ekonomicky pozvednout zaostalé oblasti, na straně druhé byl obyvateli horských údolí špatně snášen byrokratický a policejní tlak nově příchozích úředníků. Ani autonomie v rámci nové republiky, která byla Rusínům přislíbena již v Saint-Germain v roce 1919 na konferenci vítězných mocností, nebyla čs. úřady uvedena v život z důvodů nepřipravenosti obyvatel dříve, než v předvečer maďarského vpádu. Proti maďarské přesile se Rus bránila všemi možnými prostředky. Padlo několik set obránců, zatímco západní mocnosti zachovávali klid a svůj postoj obhajovali úvahami o vnitřním rozpadu státu. Maďarská vláda pro vysvětlení vojenského vpádu užila oblíbenou tezi agresora o údajné žádosti o pomoc, kterou jí zaslala oběť. Během války je tisíce lidí, občanů Československa, odsunuto do koncentračních táborů a uvězněno. 102 tisíc podkarpatských Židů a 40 tisíc Romů je odesláno do vyhlazovacích táborů, odkud již není návratu. 40 tisíc Rusínů zahyne v sovětských gulazích, kam jsou deportováni, jakmile se jim podaří uniknout před Maďary na území SSSR. Teprve po napadení SSSR Německem se můžou hlásit do československé vojenské jednotky, ve které tvoří téměř polovinu ze sedmitisícového sboru.
Po obsazení Podkarpatské Rusi sovětskou armádou začala zde fungovat administrativa londýnské vlády na základě sovětsko-československých smluv. Sověti si však tyto smlouvy vykládali po svém a orgány NKVD (Lidový komisariát vnitra, předchůdce dnešní KGB), začali připravovat půdu pro opětovné sjednocení Zakarpatské Ukrajiny s její vlastí -- se sovětskou Ukrajinou. Byly zinscenovány první svobodné volby, během nichž občané v atmosféře vojenské diktatury vhazovali do uren obklopených komisaři jednotné a předem připravené seznamy. Obyvatelé pod nátlakem podepisovali petici požadující připojení k Ukrajině a za své podpisy dostávali petrolej a chleba. Školáci závodili v tom, kdo se pod petici dokáže podepsat vícekrát. Představitelé československé londýnské vlády byli násilím vyhnáni a v zemi vypukl skutečný teror zaměřený především proti inteligenci. K zatčení často stačilo, když podezřelý měl maturitu nebo dokonce jen to, že uměl číst a psát. Byly ustaveny zvláštní soudy řízené důstojníky NKVD, které jménem lidu odsuzovali nepohodlné lidi do žaláře na dvacet let nebo k trestu smrti. Tisíce lidí mizelo v sovětských koncentrácích, ještě v roce 1947 odvezly sovětské orgány neznámo kam na dvacet tisíc lidí. Z Podkarpatské Rusi se, a zdá se, že jednou provždy, stala Zakarpatská Ukrajina. I když hřebeny Karpat ani země pod nimi ležící se nepohli ani o píď, změnil se její název současně s tím, jak osudy jejích obyvatel začaly být určovány vzdáleností od Moskvy. Tato změna názvu si celkem vyžádala na dvěstě tisíc lidských životů československých občanů, na které se již jakoby zapomnělo. Jen hraniční kameny vysoko na hřebenech, kam vystoupí jen málokdo, a několik pamětníků žijících v údolích jsou svědky tragických událostí minulosti.
Po několikadenním bloudění po pasteveckých cestách, které vedou odnikud nikam, se vracíme zpět do údolí mezi dřevorubce. Přijímáme jejich nabídku kousek se svést a schouleni nahoře na náklaďáku na kládách se snažíme ubránit se dešti a tím i podchlazení. Je mírně nad nulou a promočené tělo začíná tuhnout. Naštěstí náklaďák po chvíli zastavuje a v bílém žigulíku přijíždí komandir celé party dřevorubců. Kýve na nás a zve pakušáť. Seskakujeme dolů a zmrzlýma rukama si lámeme kusy chleba a nabíráme něco sardinek z konzervy. Teprve stogramovka vodky nám trochu rozmrazí naše ztuhlé úsměvy a po druhém stakanu jsme již úplně v pořádku. Komandir je šéfem jakési firmy na export dřeva, které se rovnou z lesa vozí do Maďarska nebo Rumunska. I přes kamarádské žertíky při svačině je zjevná jeho autorita, kterou zdůraznil i tím, že ke stolování na kapotě žigulíku nepozval další tři stopaře, protože jsou pouze místní. Každý náklaďák se dřevem, vyjíždějící z údolí, má s sebou svého komandira, který auto doprovází v žigulíku nebo Volze. Náklaďák přitom patří státním lesům, stejně jako lesy samotné, takže se zdá, že heslo práce státu, zisk podnikavcům nenašlo uplatnění jen u nás. Státní lesy pak za ubohý plat zaměstnávají dřevorubce a lesní dělníky, kteří živí celý tento podivný systém.
O tom všem si ale už povídáme s naším hostitelem, asi čtyřicetiletým Rusínem, sedě přitom u rozžhavené pece v jeho dřevěnici na kraji Koločavy. Na stole leží otevřená kniha, nad válendou přikrytou přehozem visí na stěně myslivecký výjev. Přijali jsme jeho pohostinství abychom se pokusili po delší době uschnout. Ukazuje se, že je to nečekaně bystrý a vzdělaný chlapík. Zná dobře všechny tragické události rusínských dějin a má přehled i o světě venku. Nějaký čas pracoval na Sibiři a nyní je nezaměstnaný a živí ho jeho zahrada, kráva, koně a prase. Trochu se stydíme za to, že přicházíme ze země blahobytu s prázdnou. Takové mléko, jako máte vy, však u nás nekoupíme, říkáme hostiteli a zvedáme k ústům plechový hrnek plný hustého kravského mléka. Diví se, nechápe, jak je možné v kapitalismu něco nesehnat. Vysvětluji mu, že pasterované trvanlivé mléko v krabici má k živému tučnému mléku od jeho krávy asi tak daleko jako Ukrajina k demokracii. Směje se mému přirovnání a vykládá nám o divokých cestách kapitalismu tady v horách, kde se surové dřevo vyváží aniž by se využilo umu a dovednosti místních řemeslníků. Nikdo nemá zájem něco vyrábět, každá hloupost se musí dovážet za drahé peníze z ciziny a lidé jsou přitom bez práce. Stejně jako nám, ani Ukrajině se nevyhýbají problémy zaostalých rozvojových zemí při otevření se bezohlednému trhu.
Na noc nás náš hostitel ukládá do seníku. Usínáme v teple a suchu zahrabáni ve vonící otavě za neustálého ťukání deště na dřevěné šindele. Uprostřed těchto lidí, žijících v neustálém kontaktu s přírodou a jejími zákony, spíme možná o něco lépe a bezpečněji než doma.
Brzy ráno vyjíždíme roztřeseným autobusem z Koločavy směrem domů. Je chladný podzimní den, školáci v čepicích, polobotkách a tesilových kalhotech absolvují na dvoře školy hodinu tělocviku. Dáváme sbohem horským údolím a vjíždíme do úrodné roviny. Babky s nůšemi na sedadlech a v širokých sukních klábosí nesrozumitelným místním nářečím. Každou chvíli mineme dřevěný krucifix vztyčený u cesty za plotem něčí zahrádky, babka vedle mne a malý klučina sedící před námi se pokřižují, děda stojící vedle řidiče nadzvedne čepici jakoby Ježíši na pozdrav.
Autobus uhání směrem k Chustu. Opouštíme zemi, ve které chudí obyvatelé vztyčují nové kostely k uctění toho, co nás převyšuje. Zemi drobných šlachovitých drvostěpů, kde téměř všechno se vejde do dlaně pravé ruky. I sekyra, i kůň, i dům, i žena v šátku. Kde rozměry světa jsou lidsky útulné a obyčejné, kde věci denní potřeby vyrábí šikovný soused stolař či kovář a ne anonymní nadnárodní průmyslová společnost. Kde se seno nesváží kombajnem, ale na dřevěných sáních tažených párem huculů. Kde kopce na svých stráních nesou otisky mozolů sekáčů a ve stoletých lesích se krčí přístřešky pastevců. Kde žijí lidé tak bohatí, že vás pozvou do své dřevěnice na noc a podělí se s vámi o to poslední. Kde babičky v šátcích nosí turistům stanujícím pod lesem horkou žitovku na zahřátí. Kde rodinné prostředí vesnických komunit vtáhne každého cizince a dá mu zažít pocit bezpečí mezi svými. Kde pokrok ani nově vznikající hranice lidem nebrání mít k sobě navzájem blízko. Alespoň prozatím...