RODINA V POUSTI

(puvodni reportaz expedice ARAT'94 pro Koktejl)

Kdyz prsi v Mongolsku

Je ctvrtek a vzhledem k nepresne formulaci faxu, nas dr. Alena Oberfalzerova, vedouci oddeleni mongolistiky na Ustavu Dalneho vychodu FF UK v Praze, ceka na nadrazi v Ulanbataru kazdy den uz od pondeli. Je po desti a po nebi se vali nadherna oblaka, priznacna pro rozlehla kontinentalni uzemi. Cele Mongolsko je nahorni plosinou velikosti tri Francii, jehoz zakladni vyska cini 1600 m nad morem. Od rijna do kvetna zde temer neexistuji srazky (cca 2 %), zato letni mesice dostava zeme radnou zalivku, snad nahradou za mrazy, ktere ji ve zbytku roku suzuji. Odjizdime dvema taxiky naplnenymi bagazi a filmovou technikou z nadrazi a behem jizdy pozorujeme, jak se i v bezpeci uvnitr ``hradeb'' mesta bez poulicni kanalizace projevuje prirodni zivel, ktery na melkem piscitem podlozi nema kam vsaknout. Ze severnich kopcu, kam jeste zasahuji nedozirna jurtoviste (``jurta'' je rusky nazev pro kocovnicky stan spravne nazyvany ``ger''), strhly proudy vody tuny zeme, ktere se valily spontanne vytvorenymi koryty, vedoucimi nejprve podel zpevnenych prasnych cest, posleze je promenily v reky. Z hluboke louze na upati vycniva kabina nakladniho automobilu, okolo bezradne postava ridic a hloucek prihlizejicich. Centralni Suchbatarovo namesti se v jedne ze svych polovin, v miste jednosmerne dopravni tepny spojujici vychodo--zapadni tah mestem se severo--jiznim, stalo recistem. Automobily hrde proplouvaji, zato chodci marne postavaji a popochazeji podel brehu. Venkovsky mladik v tmave modrem delu a vysokych jezdeckych holinkach se odhodla vykrocit, ale jeste neni ani v jedne tretine a ocita se ve vode az po kolena. Pozastavi se a pak se uz mnohem prudsimi pohyby, bez nutnosti dbat okraju svych bot, dostane na druhou stranu. . .

Abstraktni umeni na perskem koberci

Po tydnu stravenem v kupe se nam i malicky byt Alenina pritele Ligdena, nachazejici se v panelakove zastavbe ruskeho typu tvorici centrum mesta, jevi jako prostorny budoar. Obestiraji jej plakaty predpotopnich jesteru, kteri se ne dostaly po velkem objevu lokalit zachovalych pozustatku techto obru v jihozapadni Gobi pred nekolika lety. Makroklimaticke podminky zustaly v teto casti Zeme po tisicileti relativne nemenne a stejne jako napriklad v Arizone umoznily zbytkum telesnych schran pretrvat. Vyzkum dodnes vede Ligdenuv otec, slavny antropolog Barsbold. V byte se najde i jeho fotografie a rada jeho knih, stejne tak jako fotografie a knihy Ligdenova deda, mongolskeho ``Masaryka'' Rincena.

Nositelem vzdelanosti byly od sestnacteho stoleti, kdy byl do Mongolska uveden tibetsky lamaismus, cetne klastery. Jeste ve dvacatych letech, kdyz touto zemi projizdeli svedsti cestovatele Hedin a Haslund, existovalo vice nez 800 techto center, pomoci nichz se take udrzovalo mocenske spojeni s centralnim Orgo (mongolsky ``palac''), pozdejsi Urgou (porusteny termin) a dnes Ulanbatarem (mongolsky ``rudy'' hrdina}). Koncem tricatych let doslo po rade oklestujicich kroku k definitivni akci jiz sebejisteho bolsevickeho rezimu: vice nez 700 techto klasteru bylo pomoci vojenske techniky fyzicky zlikvidovano a jejich osazenstvo citajici nekolik tisic lamu vyvrazdeno. Vzdelanost se odstehovala uz jen na university. Od svobodnych voleb v roce 1990 se vsak klastery znovu obnovuji. . .

Ve tricatych letech take byla profesorem Damdinsurenem vynalezena transkripce mongolstiny do azbuky a zapocal spor o pismo, ve kterem prirozene neslo pouze o soustavu znaku, ale o celou pisemnou tradici naroda, od niz by se jej timto krokem podarilo vzdalit, upadla by do ``necitelna''.

Prave stranu obhajcu tradicniho mongolskeho pisma vedl temperamentni vedec, spisovatel a dramatik Rincen. Tato zasadni polemika se tahla nekolik let, ale vzhledem k politickym zajmum Moskvy byl vysledek nabiledni. Rincen nakonec ztravil nekolik let ve vezeni. Dnes jsou v celem Mongolsku obnovovany napisy, prozatim v obou pismech, a mali skolacci se jiz znovu uci pismu svych predku.

Plni novych zazitku a uvah jsme se vrhli k denikum a ja konecne mohl zakoupit plnici pero a inkoust, kdyz jsem sve milovane zapomel v Praze. Tento detail se zahy stal pricinou --- na geograficke pomery zcela nebudhistickeho - vykriku, ktery se vydral z ust Aleny, kdyz se vratila z vyrizovani venku: ``Jezismarjaaa!'' Ligdenuv persky koberec s prirozene prevladajicim cervenym ornamentem byl obohacen o tyrkysove modrou dominantu. Dalsich deset hodin postupne vsichni clenove expedice ARAT '94 ztravili kolegialne na kolenou (marnou) snahou vratit koberci puvodni vzhled. . .

Jak (ne)obejit kosmicke sily

Nas odjezd na misto nataceni k rodine zijici asi 800 km jizne od Ulanbataru se rychle blizil. Jeden ze sedmi synu (a ctyr dcer) rozvetvene rodiny, Batsuur, se mel zajistenym automobilem vydat s nami. Spesne dokoncoval nezbytne pripravy na patecni cestu, nebot sobotu a utery povazuji Mongolove za zcela nezadouci den pro zapoceti dlouhych cest. Modrobila Latvia vyhlizela sympaticky, nicmene pri predstave jizdy stepi a pousti podvedome vyvstavaly urcite pochybnosti. V pozdni patecni odpoledne se jako korab nalozeny po okraj dala s nami na palube do kolebaveho pohybu. Po nekolika kilometrech, jeste pred hranici mesta, Batsuur zastavil a oznamil poruchu na tesneni valce, kterou bude mozne opravit az druhy den. Prekvapila nas snadnost, s jakou nahle pripustil posun odjezdu na sobotu. Pozdeji se ukazalo, ze patecni start byl pouze zastiracim manevrem vuci vesmirnym silam; nase cesta zapocala vlastne jiz v patek. Nasledujici udalosti jakoby vsak teto domence nedaly za pravdu. Sobotni rano nas privitalo temne zatazenym nebem a kolem dvanacte zacalo huste prset. Mesto obestrela bourka. Po asi trech hodinach dest ustal a my zpozorovali postup mracen k jihu. Po dalsich trech hodinach se zjevil nervozni Batsuur a dal pokyn k opetovnemu nalodeni. Smerem na vychod a zapad od Ulanbataru vedou asfaltove silnice, smerem na sever a jih zeleznice, v jejiz blizkosti se tahnou koly vyjete nekolikere pasy, ktere tvori hlavni automobilovou tepnu. Asfalt konci par desitek kilometru za mestem a tam take zacina ridicova zkouska, nebot zejmena tehdy, postupuje--li pred jedoucim vozem bourka zkrapejici povrch, zalezi vic nez by se zdalo, jakou z asi deseti moznych drah zvoli. A kazda drobna chyba znamena zapadnout a cesta trvajici dle predpokladu jeden den se (v nasem pripade) protahuje na ctyri. Obrovske ZILy, ktere tudy nezridka projizdeji, maji v takove dobe neprekonatelnou vyhodu vysokych kol, ale jejich cesta trva paradoxne nejdele, nebot osadka vzdycky obetave zastavi a lany pomaha vyprostovat ztroskotana mensi vozidla.

Host do geru, Buh do geru

Mezni radost z navstevy, ktery u nas predstavuje pojem ``slovanska pohostinost'', posouva se v Mongolsku k nevidanemu extremu. Bylo mozne presvedcit se o tom jiz behem cesty napric stepi a Gobi. Nekolikrat jsme zastavili u rodin zijicich momentalne blizko frekventovaneho tahu. Vedle kvaseneho kobyliho mleka (kumys) airaku, temer vsude hosti kolujicim poharkem mlecne vodky archi (cca 20% destilat z kvaseneho mleka), nebo i vodky normalni, na stolku v geru pani nabizi upravene cagan idee --- v podstate syrove vyrobky ze vsech druhu mleka --- ktere je vedle masa zivotnim zakladem stravy Mongolu. ``To uz jste druzi cizinci v poslednich dnech. . .'', pravila na uvitanou pastevkyne, ktera nas vsechny zahy ulozila ve svem geru. ``Je to snad tyden, co tady jely dve francouzsky na kolech. Vubec nemluvily mongolsky, mely jenom napsany papirek, ze jedou z Ruska do Pekingu a jestli si mohou vedle naseho ajlu /ajl = rodina, domov, skupina geru/ postavit stan. Tak tady prespaly a rano zase pokracovaly. . .'' Take my jsme prespali a druhy den opet pokracovali. . .

Hledani domova

Pres zimni obdobi prebyvaji pastevci na zimovistich, ktera jsou v blizkosti nejmensich spravnich center --- somonu. V dobe letneni se rodiny pohybuji za svymi stady zpravidla v teritoriu somonu. Presnejsi misto vedi zpravidla na sprave somonu ci okolni pastevci. Navrat k rodine, ci cilena navsteva kocovnickeho ajlu vubec, vsak v kazdem pripade znamena nejprve hledani v krajine.

Byl vecer ctvrteho dne a my se nachazeli podle Batsuurovych informaci asi deset kilometru od rodiny - naseho cile. Zapadajici slunce vyrysovalo kontury hornateho hrebenu, ktery vystupoval z ploche poustni krajiny a my se mu mohli obdivovat tim spise, ze auto zapadlo pro zmenu do pisecne duny na jeho upati. To jsme jeste netusili, ze se nam pohled na hreben bude otevirat v nasledujich dnech s kazdym ranem, nebot nas cil byl skutecne blizko. Setmelo se a po stastnem vyvaznuti z pisku motor svym poskytavanim ohlasoval pokracovani cesty. Po par stech metrech se vsak z nej vsak vyvalil dym a Batsuur zahy lokalizoval prazdny chladic coby puvodce. Pote, co jsme jiz absolovovali zlomenou hridel diferencialu, pichnute kolo a zadrene brzdove celisti, zustali vsichni zcela klidni. Sama poust nabizi v danou chvili poutnikum to, co prave potrebuji. Jiz na predchozich zastavkach jsme si overili, ze neni problem nalezt drat spravne tloustky, je--li skutecne potreba, ci natrefit na uhelny dul, ve kterem jsou autogenem schopni napravit i takovou neprijemnost, jakou byla ona zlomena hridel.

Svetelna signalizace do prostoru pred nami nevedla k zade odezve. Oba Mongolove citici jiz blizkost domova vsak znervozneli. Vydat se pesky pro pomoc kvuli vlkum nepripustili, a tak napnuli svuj improvizacni instinkt zdedeny a tradovany po predcich. Nejprve se do chladice prestehoval obsah zbytku tekutin z lahvi od Dobre vody a pote, co jej rozzhavene vnitrnosti motoru rychle promenily v paru, polozil Batsuur zoufalou otazku: ``Komu se chce na zachod. . .'' Nase vyschla tela vsak odmitla vzdat se byt jen kapky a tak v prostoru zahy bleskla spasna myslenka. Nasledovala temer archeologicka operace, ktera vedla skrze bagaz na same dno skladovaciho prostoru, kde spocival kanystr s motorovym olejem. Pouhe ctyri litry stacily, aby chladic zachladil, motor radostne zaburacel a my dosahli po necelych peti kilometrech sveho cile.

Zahada ctvrteho geru

Zaklad Batsuurova rodinneho ajlu tvori tri gery. V jednom pobyvaji jeho rodice, dvaasedmdesatilety patriarcha, adza Dzaminsuren a jeho o nekolik let mladsi zena Dulamzav. Spolu s nimi tam ziji dve nejmladsi dcery a Batsuurovy sestry Daszav zvana vsemi Dasa a Otgonceceg, nazyvana Ogi. V druhem geru zije starsi dcera Rincenchant, ktera prisla o muze, jeji sestnactilety syn Suche a jeho dve mladsi sestry. Treti ger je kuchyne a sklad potravin. Maso vsak vsak visi take vlevo i vpravo od dveri obytnych geru, zvlastni proudeni vzduchu mezi dvermi a vrchlikem pusobi, ze se nekazi.

Zejmena pres leto se vsak cely ajl zaplni navstevami pribuznych, takze v jednom geru spi vcetne deti az patnact lidi. Tento stanovy zpusob zivota vede k neobycejne toleranci a navykum tiche, ale prirozene komunikace, ktera umoznuje vsem obyvatelum najit v malem prostoru svuj zpusob intimity. V blizkosti geru je mezi dvema kuly napnute lano, u ktereho je stani pro kone a pobliz jsou take uvazana hribata, velbloudata, telata a do drevene ohradky se pro dobu dojeni uzaviraji tez kuzlata. K nim se samice vraceji od stada pasouciho se az kilometry daleko na skrovnem porostu pouste. Pastevci je podoji, nechaji napojit mlade a samice se za narku mladat vraceji ke svemu stadu. Letosni leto bylo dosti vlhke, takze se rodina behem naseho --- vic nez mesicniho --- pobytu nestehovala. Trava pro dobytek stacila v asi dvacetikilometrovem okruhu kocoviste prirozene dorust. . .

Opodal trojice geru byl vztycen jeste ctvrty, nejvetsi, a tam jsme se usadili my. Ctyri svobodni muzi, jedna vdana a jedna svobodna zena. Kombinace, nad kterou se Mongolove neustale podivovali nebo usmivali. Ger tvori jadro slozene z pletivovych ctvercovych segmentu po obvodu (od peti do dvanacti, podle velikosti), ktere jsou podel celeho obvodu obaleny vrstvou latky a plsti a cely ger prikryva pevna celta, zaprena na strope o radialne se sbihajici drevene vyztuze. V destivem obdobi miva ger jeste dalsi, nepromokavou vrstvu. Kruhovity vrchlik je prikryt tlustou ctvercovou ``zaklopkou'', ktera je na vsech ctyrech koncich privazana provazy k podstave. Pokud neprsi, je stale z poloviny odtazen a tudy se take prostrkuje komin male picky na argal --- dobytci trus --- na ktere se vari.

Zprava o pocetnem prirustku ``nasi'' rodiny se brzy rozkrikla po kraji, a tak jsme obcas hostili zvedave navstevy z okolnich ajlu, cimz jsme take hasili nemensi vlastni zvedavost. Nejvice jsme vsak milovali navstevy nahodne, ktere se u nas zastavili jako u prvniho z geru, kdyz jejich cesta vedla ze severovychodu. Mongolove se vyznacuji neobycejnym ovladanim svych emoci. K etikete patri zachovani klidne tvare i v psychicky extremnich situacich. K takovym mohla do jiste miry patrit i chvile, kdy dva poutnici na konich sestoupi k navsteve geru a uvnitr je privita pohled na bizarni rodinu Evropanu. Ti je uhosti po mongolskem zpusobu a pritomna zena s nimi rozmlouva dokonalou mongolstinou, pri zasvecenem prikyvovani vsech ostatnich. Po nezbytnem uvodnim ritualu sestavajicim z otazek po ceste, pocasi a stadech (``Jak se vam letni?'') jim vysvetli cestu k rodine, kterou hledaji, a ktera momentalne sidli asi o osm kilometru dal. Vsichni jim pak bez naznaku neobvykle situace pokynou na rozloucenou. Tak probihala nase druha nahodna navsteva, na kterou jsme se pripravili pri spatreni jezdcu na horizontu za poledniho zaru, kdy Mongolove neodolaji stanovemu stinu. Dalsim prvkem kocovnicke etikety je nesmirna diskretnost, takze pokud behem kratkeho rozhovoru neprisla rec na tema pobytu zde z nasi strany, navstevnici se nezeptali.

Magie slova

Jmena, ktera davali Mongolove svym detem, byla tradicne tibetska a vetsinou je podle astrologickych souvislosti udeloval lama. Od kulturni revoluce v roce 1911 se vyskytuji nejcasteji jmena primo z mongolstiny. Clenove ``nasi'' rodiny nosi oba druhy jmen. Sestry maji casteji jmena tibetska: Rincenchant, Janzmaa, Daszav a bratri jmena mongolska, majici spolecny privlastek ``bat'', coz znamena v mongolstine ``pevny, dobry''. Jmeno Batsuur tak vyjadruje ``pevny zaklad'', jeho bratr Batbaatar se vlastne jmenuje ``dobry hrdina'' , Batnasan ``pevne uzraly'' a podobne. Jmena obecne jsou vsak spjata casteji s prirodou: Altan Namar ``zlaty podzim'', Altan Ceceg ``zlaty kvitek'' a podobne. Deti sva celozivotni jmena tradicne dostavaji az kolem svych tri let, do te doby maji casto pouze jmena docasna, ktera slouzi k zaplaseni pozornosti zlych duchu od ditete. Jmena zneji proto jako ``osklivec'',``skaredy'' a podobne. Prave z tohoto duvodu rodina nejlepe oceni zminku o svem malem diteti: ``To je ale osklive dite.'' U dozivotnich jmen vsak dochazi k dalsi komplikaci: chlapci nekdy dostavaji divci jmena a naopak, podle toho, jak mnoho potrebuji z te druhe slozky sily, jez tvori svet. Kdyz devcatko neprospiva, dostane chlapecke jmeno, pokud je chlapec prilis divoky, dostane jmeno divci, aby mohl snazeji dosahnout rovnovahy.

Deti

Mongolove nadevsechno miluji deti. Mimo deti Rincenchant, ktere ziji u rodiny trvale, byla v dobe naseho prijezdu cela horda dalsich, od malickych az po patnactilete, uzivajici si prazdnin u pribuznych. Mongolske deti jezdi na koni uz od svych tri, ctyr let. V pastevecke rodine maji navic radu povinosti, ktere se ruzni s vekem. Asi do sesti let maji naprostou volnost, jsou kralovskymi detmi. Nemaji zadna omezeni a to plati az do te miry, ze jsou zanechany zakouseni sveta na vlastni kuzi. Kdyz takove dite rucickou saha do pepre a zahy ji olizuje, kdyz se drape na nepatricne misto, matka je pouze durazne napomene a da najevo mozne dusledky. Pokud se prcek presto ``spali'' a breci, nikdo jej nekonejsi. Tak svobodne zakousi hranice sveta a sve existence. Od asi sesti let zacinaji pribyvat povinnosti. Behem pobytu na zimovisti zacina dochazka do skoly v nejblizsim somonu a v lete prace pro rodinu. Starsi deti rano vstavaji nejdriv, dojdou pro jizdni kone, ktere se pasou blizko geru a vydavaji se hledat stada, ktera se pres noc vzdalila za pastvou. Cely den pak travi kolem stad, kdyz je potreba, osetruji pripadna zraneni, napaji dobytek u studny, od ktere je ajl vzdycky vzdalen nekolik kilometru, kvuli moznemu znecisteni. Mensi deti nebo zeny pres den sbiraji suche oddenky saxaulu a argal (dobytci trus), se kterymi se topi. Detem od sesti let vyse povinnosti pribyva a zaroven ubyva prav. K nejvetsimu vytizeni a ``bezpravi'' dochazi mezi 15 a 20 rokem, tedy v dobe, kdy v cloveku dospiva mnoho energie, ktera potrebuje inspiraci a uplatneni. Toto je pozoruhodne take vuci nasemu kontextu, nebot prave v tomto vekovem rozmezi se v zapadni civilizaci mnoho v detech ``lame''

Podzim

S koncem leta opousteji ajl vsichni pribuzni a zustava jenom ``jadro'' rodiny. Obloha nad pousti se zcela projasni a teprve nyni chapeme, ze i za nesnesitelne parnych letnich dnu byla zastrena atmosferickymi parami. Hvezdne nebe se vyostruje do neuveritelnych hloubek a Vladimir (jinak tez dr.Urbanek a filosof) v nocnim uzasu vyslovuje svou kantovskou parafrazi: ``Kdyby Kant videl hvezdne nebe nad Gobi, zapomel by na mravni zakon v sobe. . .''

Babicka s Rincenchant usily z velikeho kusu hrubeho nepromokaveho platna novy svrchnik pro ochranu geru proti podzimnim destum, ktere se jeste prezenou nez zavladne dlouha zima bez mracku. V platenych pytlich je na tuto dobu pripravena spousta arulu --- na slunci ususeneho tvarohu ze vsech druhu mleka. Noci jsou uz chladne. Jedno rano se uz kozam nepodari ani oblibeny kousek vypiti vody z nasich necek s namocenym pradlem, kdyz pres noc voda zamrzla. Rodina se chysta k poslednimu prekocovani pred odchodem na zimoviste. Adza pobafava ze sve --- typicky mongolske - fajfky, kterou ma zpravidla zastrcenou v jedne z kozenych jezdeckych bot. Chodi kolebavou chuzi cloveka odrostleho na koni kolem geru a rozdava prikazy. Hned vsak sam seda na kone a vyrazi ke stadum. S urgou --- dlouhou tyci se smyckou k chytani koni --- vyvstava obraz Dona Quijota. Cim vic o teto vizualni podobnosti premyslym, tim se mi tento evropsky symbol muze s kopim utociciho proti vetrnym mlynum i jinym presahujicim nastraham jevi jako skutecna paralela k zivotnimu zpusobu techto lidi. Setrvavaji u sveho tradicniho zivotniho stylu navzdory okolni expanzi civilizace, ktera zachvacuje svou hypnotickou silou medii jiz i mongolska mesta. V tomto bode ma nas film paradoxne povahu cehosi, co se preleva pres krehkou hranici z jedne reality do druhe. Vyvstava zvlastni absurdita faktu filmovani.

Babicka za nami naberackou vyleva mleko do vetru, pro stastnou cestu, pro stastny navrat. Navrat. Nas pohled je po statickem zakotveni v pousti opet vystaven ubihajici krajine, stepi, Zabajkali, Sibire, Ruska, Ukrajiny, Slovenska, Cech. Cim blize domu, jakoby se ztracel onen pocit svobodne rozlehlosti v nedozirnych poustich a stepich, cim blize domu, hranic pribyva a tyto hranice vzdycky vymezuji take hranice mezi lidmi. Svet kocovniku je svetem bez hranic a touto svoji otevrenosti vuci cemukoli, co prijde, je zaroven svetem nesmirne tolerance a skutecne svobody. V tom je zcela unikatni, v tom jakoby spocivalo jeho poselstvi.

Po celou dobu s nami putoval cestopis svedskeho cestovatele Henninga Haslunda, ktery pri svych cestach Mongolskem ve 20.letech zapsal slova jednoho z poslednich duchovnich vudcu Mongolu --- lamy Toin, ktera zaroven citim jako nejhlubsi esenci vlastni zkusenosti s touto nadhernou zemi: ``Nase velike nebezpeci spociva v presazeni zpusobu zivota sousednich narodu do stepi, nebot ten zzenstuje nas lid. Jedinym pozadavkem Mongolovym je dobry kun a volna step pod bozim nebem, a kocovny zivot predku je jeho blahem. Za nejodlehlejsimi hranicemi nasich sousedu ziji jini narodove, kteri take hynou ve snaze po marnem pozemskem zisku, ale oni pociti potrebu vysvobozeni mnohem drive, nez nasi sousede. Vrati se, aby hledali jiskru prapuvodu; budou ji hledat v prirode a naleznou ji mezi nasimi stady.''

Vit Janecek