Uprostřed Bílého moře, na ostrovech vzdálených 60 km od nejbližšího pobřeží a jen 120 km na jih od severního polárního kruhu, založil podle legendy roku 1429 mnich Savvatij klášter nesoucí jméno Solovecký, jenž se stal jedním z nejposvátnějších míst pravoslavného Ruska. Sem každoročně přijížděly stovky poutníků, toužících po volnosti a spáse, aby uprostřed divoké, nezkrotné severské přírody vybudovali klášter, který by byl ztělesněním jejich představ o životě, jenž je v souladu se zákony božími. A paradoxně právě zde vznikl téměř po pětistech letech komunistický "Tábor zvláštního určení", první z oné ohromné soustavy lágrů, která později dostala jméno Gulag. V celách, poustevnách a chrámech, které kdysi sloužili k tichému soustředění, byli uvězněni lidé nepohodlní režimu, který o sobě prohlašoval, že objevil zcela novou, univerzální a snadnější cestu ke spáse než je ta duchovní, vyžadující odříkání a osobní zkušenost.
Snad na každém kroku dnes lze najít stopy pohnuté historie kláštera. Rezavé mříže, oprýskané zdi, symbolické hroby, rozpadající se dřevěné poustevny, vězeňské cely či strmé schody, které sloužily jako popraviště, vypráví příběh o neobyčejném vzepětí lidského ducha, hledajícího dotek věčnosti, a o jeho následném pádu do temnot krutosti a opojení z absolutní moci. Kolik vůle a odhodlání je třeba k tomu, aby z bažin a lesů povstal kamenný klášter, jehož čisté bílé zdi svítí do dálek jako maják ukazující cestu bloudícím. A jak snadno a rychle lze z kláštera vybudovat vězení. Postavy tohoto příběhu už dávno odpočívají někde v hlubokých lesích prosvětlených jen hladinami jezer, v nichž se zrcadlí čistá modř nebe. Toho nebe, které je zde na Soloveckých ostrovech člověku mnohem blíže než kdekoliv jinde.
"Baltaet!" říkají Rusové a znamená to, že jsme se rozhodli k zoufalému kroku a svěřili svá těla a osudy malé dřevěné kocábce. Oklamáni pohledem nezkušených suchozemců na romantický záliv jsme do ní nasedli v nějakém trouchnivějícím přístavu, kterých má Bílé moře bezpočet, a těšili se na plavbu, jejíž "dobrodružství" bude spočívat nejvýše v tom, že námořníci pijí čistý líh, kouří papirosy vonící senem, neznají kartáček na zuby a mají pod lavicí přivázanou láhev od okurek plnou nasolených sleďů se smutnýma očima. Moře bylo v té chvíli ztělesněním klidu, obloha se v něm zrcadlila svou krásnou modří a zakřivený obzor bez jediného mráčku dával tušit, že Země je jen taková podivná koule, na které je všechno snadno na dosah. Jakmile jsme však vypluli ze zálivu na volné moře, zvedly se třímetrové vlny, moře potemnělo, začalo zlostně pěnit a naše loďka se najednou zmítá zavalena spoustou vody a jen s obrovskou námahou rozráží svou přídí hřebeny vln. Ono "baltaet" totiž znamená, že to trochu houpe. Chvílemi se mi chce zvracet ze zápachu benzínu v kajutě, a tak se odklízím na palubu, aby mi studená slaná tříšť omyla bledý obličej. Už po třech hodinách plavby mám žaludek jako na vodě, přemýšlím, co že jsem to naposledy vlastně jedl a snažím se zhluboka dýchat. Pomyšlení, že naše malá loď je ze všech stran obklopena studeným, pěnícím se, temným mořem a že jsem mu takto vydán zcela napospas mě přivádí k šílenství. Při představě, že každou chvíli skončím v mrazivých vlnách, ve vodě, která má jen pár stupňů nad nulou a ve které střízlivý chlap vydrží jen deset minut zatímco opilý prý až půl hodiny, se mě zmocní hrůza a dávno zapomenutý živočišný strach. Žaludek, který ještě před malou chvílí hrozil vyvrhnutím svého obsahu, se najednou scvrknul a proměnil v tvrdou kouli. Mé oči upřeně hledí do dálky a hledají cíl cesty, aby se pak k němu připoutaly a několik hodin sledovaly, jak se vůbec nepřibližuje. A námořníci, ti, kterým jsme v přístavu tak lehkomyslně svěřili své životy, a od kterých teď čekáme záchranu či alespoň gesto povzbuzení, ti mlčí. Když se vlny zvedají stále výš a začínají se přelévat přes příď, když loď náhle utrží zákeřný úder z boku a její dřevěná kostra bolestivě zasténá, když motor začne kýchat, když padne mlha a není vidět jediný maják, námořníci stále mlčí. Jejich tváře nikdy ani náznakem neprozradí nejmenší znepokojení. Nelze z nich uhodnout, zda je situace natolik vážná, že by bylo třeba navléknout záchranné vesty, kdyby ovšem nějaké byly, anebo zda je naopak tak všední, že jakýkoliv projev strachu či obav by byl pouze projevem zbabělosti.
Po šesti hodinách utrpení na moři jsme konečně u cíle. Solovecké ostrovy se vynořují z tmavozelených vln a nabídnou nám své tiché a bezpečné zátoky. Vplouváme do přístavu, všude je klid a mír, po bouři ani památky. Za vesnicí s dřevěnými domky se tyčí mohutné majestátní zdi Soloveckého kláštera Předtím, než se zcela vysílen ukládám ke spánku přímo u hradeb, hlavou mi prolétne legenda o dvoudenní plavbě zakladatele kláštera, svatého Savvatije, po rozbouřeném moři. Námořníci se neznatelně usmívají -- zase nějací suchozemci na vlastní kůži zažili pocit zatracení a spásy.
Moře bylo pro Slovany vždy živlem krajně krajně nepřátelským a nebezpečným. V představách našich předků bylo spojováno se smrtí a se záhrobím, což dokazuje i společný slovní základ těchto dvou slov (mer nebo mor). Vyplout na moře vždy znamenalo podstoupit zkoušku, při níž mohou obstát jen ti nejzdatnější a jen těm je umožněn šťastný návrat. Námořník je na své lodi (rusky sud) vydán napospas smrtícím živlům a silám podsvětí, které ho odsoudí ke spáse či k zatracení.
Podobně vnímali moře i archaické národy žijící v bělomořské oblasti dávno před příchodem Slovanů. Bylo pro ně panstvím chaosu a všech strašných sil způsobujících rozklad a zánik. Každý ostrov, obklopený smrtícím mořem, představoval vstupní bránu do podsvětí, spojovací most mezi "oním" a "tímto" světem. Domnívali se, že duše po smrti těla odchází směrem na západ, a proto své mrtvé v člunech přepravovali na ostrovy ležící západním směrem od pobřeží, a tam je s doprovodem pohřebních rituálů pohřbívali. Na Soloveckých ostrovech se nachází množství takovýchto hrobů ve spojení s "labyrinty" -- tajemnými obrazci tvořenými v trávě většími kameny -- o jejichž skutečném smyslu a účelu se vedou neustálé spory. Struktura těchto labyrintů připomíná cestu šamana, který v extázi sestupuje do světa mrtvých (střed labyrintu), aby dosáhl určitých schopností a vědomostí. Poté se z něj vrací zpět do světa živých, ovšem již jinou cestou. Získal totiž vědění, které ho proměnilo a kterým se odlišuje od ostatních lidí. Stejně tak procházíme-li labyrintem, dovede nás pěšinka po chvíli do jeho středu a poté se vrátíme zpět na místo, odkud jsme vyšli. A i když projdeme celým labyrintem, nikdy nevstoupíme na jedno místo dvakrát.
Jiná teorie ovšem tvrdí, že labyrint je jen jakousi pastí pro duši zemřelého, sestrojenou proto, aby se nemohla svévolně vrátit zpět a škodit živým. Někteří odborníci jsou zas přesvědčeni, že se jedná jen o stylizovaný symbol slunce, užívaný při iniciačních rituálech. Těžko rozhodnout, která teorie je pravděpodobnější, ale o tom, že labyrinty nejsou pouze náhodnými symboly, ale že způsob jejich konstrukce byl záměrný, se můžeme dodnes přesvědčit sami. Stačí vzít do ruky malé kyvadélko a změřit "pole" překresleného obrazce. Nad jeho středem se kyvadélko náhle začne otáčet a přes propast tisíciletí tajemný obrazec najednou promluví. Jeho řeči dnes však již jen těžko dokážeme porozumět.
Když roku 1429 mnich Savvatij, později svatořečený, po dvoudenní nebezpečné plavbě rozbouřeným mořem konečně zahlédl pobřeží Soloveckých ostrovů, zažil pocit, který tak důvěrně znají všichni námořníci. Ostrovy pro ně místem spásy, záchrany, klidu a míru uprostřed rozbouřených vln hrozících záhubou, kde jedinou naději na záchranu poskytuje ostrov či modlitba. Dodnes místní obyvatelé říkají: "Kdo neplul mořem, k Bohu se nemodlil". Pro pravoslavného mnicha, toužícího po spáse a hledajícího útočiště před všedním světským životem, je ostrov, království mrtvých podle archaických představ, tím nejvhodnějším místem k založení kláštera. Zde, obklopen mořem a drsnou přírodou, ve které se smrt a život nepozorovatelně prolínají, je možno se lehce zříci všeho pomíjejícího a obrátit své usilování k tomu, co je věčné, ke spáse.
Savvatij a jeho následovníci vybudovali klášter, který se svým skromným vybavením a dřevěnými chrámy až do poloviny 16. století ničím nelišil od obdobných klášterů v Rusku. Teprve za igumena Filipa Kolyčeva, kdy vzrostl hospodářský význam Soloveckých ostrovů z důvodu jejich výhodné polohy na námořní obchodní cestě do Anglie, tehdy jediné, začala velkorysá výstavba kláštera. Kamenné chrámy, obrovská jídelna s klenutým stropem, kyklopské zdi mohutného opevnění, umělé kanály propojující desítky jezer, meliorované louky anebo sypaný most spojující dva blízké ostrovy -- to vše dodnes svědčí o technické zdatnosti mnichů, o jejich pracovitosti a umu. Rozkvět kláštera byl poprvé vážně narušen až náboženským rozkolem v ruské církvi. Patriarcha Nikon, který kdysi složil mnišský slib právě v Soloveckém klášteře, později jako nejvyšší hlava církve nařídil opravu bohoslužebných knih podle původních byzantských vzorů, snaže se tak očistit ruskou pravoslavnou liturgii od nánosů pohanství a důsledků neznalosti řečtiny. Jeho snahy se však mezi věřícími setkaly se zarputilým odporem a "nová víra" byla obyčejnými lidmi považována za kacířskou, "bohu se protivící a novost ďábelskou". Ruský věřící byl přesvědčen, že poselství křesťanské modlitby je obsaženo především v magické síle samotného jejího zvuku, tradujícího se od dob nejstarších svatých otců jako posvátná mantra prvních učitelů. Obsah veršů, doprovázejících bohoslužbu, nebyl pro něj až tak důležitý, a proto byly považovány Nikonovy reformy, vedoucí ke změnám liturgických textů, za hrubou svatokrádež. Spor se neustále vyostřoval a po celé Rusi byli "staroobrjadci", jak se nazývali stoupenci staré víry, pronásledováni carskými vojsky. Utíkali do hlubokých lesů, kde zakládali vesnice, skrývali se a často volili radši smrt upálením a tím i přímou cestu do nebe než cestu do rukou ďábla-reformátora. Solovecký klášter se díky své odlehlosti a hospodářské samostatnosti stal centrem odporu staroobrjadců. Nebojácní mniši -- zdatní námořníci a vojáci -- na obranu své víry neváhali otevřeně se postavit carské moci. Od roku 1663 posílali carovi dopisy a žádosti dokazující správnost staré víry. Snažili se cara přesvědčit silou teologických argumentů, ale v roce 1668 carovi Alekseji Michajloviči došla trpělivost a vyslal vojsko, které dostalo za úkol vzpouru zlikvidovat. Začala vojenská blokáda kláštera, ale díky podpoře, kterou obráncům poskytovali vesničané z pevniny, nedosáhlo carské vojsko ani po sedmi letech obléhání vítězství. Teprve v lednu roku 1676 se díky zradě jednoho z mnichů podařilo vojákům proniknout do kláštera a povstalce překvapit a zajmout. Následovaly krvavé popravy, mniši byli upalováni na hranicích, věšeni a topeni v ledové vodě. Jen málokterým se podařilo uniknout. Jejich neohrožený boj za pravdivost staré víry se stal zdrojem obdivu celého Ruska a legendy o jejich hrdinství a mučednické smrti se tradují dodnes.
Po porážce povstání byl klášter znovu osídlen a všední život obrousil hroty vášním náboženské nesnášenlivosti. Na začátku tohoto století zde fungoval telegraf, hydroelektrárna s jednou z prvních turbín v Rusku a tiskárna, která pro poutníky tiskla barevné pohlednice. Klášter byl činný až do roku 1920, kdy byl definitivně uzavřen. V Rusku zuřila občanská válka a sovětská moc se rozhodla vybudovat pro nepřátele lidu síť táborů nucených prací, ze které později vznikl pověstný Golag. Zvláštní výnos bolševické vlády, podepsaný V.I.Leninem, doporučoval budovat tábory především v církevních komplexech, protože ty se uvolnily po likvidaci pravoslavné církve a často se zvlášť dobře hodily k těmto účelům. Stačilo jen vyříznout do dveří špehýrku a otvor na podávání jídla a cela byla hotova. První transport 350 vězňů přijel na Solovky v roce 1920. Záhy se však Solovecký tábor zvláštního určení rozrostl na několik tisíc vězňů a pro nesnesitelné poměry, popravy a týrání vězňů se stal synonymem hrůzy a bezpráví. Vězňové těžili dřevo, chovali dobytek, zpracovávali kůže a pracovali na stavbě Bělomořsko-baltského kanálu.Kolik mrtvých, kolik zničených lidských osudů leží navždy pohřbeno v základech, na nichž měla povstat nová, šťastná společnost. A jak snadno člověk uvěří tomu, že k vybudování ráje na zemi je třeba nejdříve zřídit peklo! Dodnes vesničané při kopání základů nacházejí hromadné hroby obětí. A dodnes si lze na tržnici na pevnině koupit papirosy "Belomor" s vyobrazením propagandou tolik opěvovaného kanálu, který byl stavěn v nelidských podmínkách severských bažin a močálů.
Na soloveckém hřbitově stojí jen obyčejný dřevěný pravoslavný kříž na památku všech těch, kteří zde zahynuli. Uprostřed kříže je vypálená pěticípá hvězda. Jejich spojení jakoby symbolizovalo rovnost všech před hrůzami nezákonnosti a bezpráví. Připomíná nám, že nemůžeme šťastně žít uzavřeni v tom našem světě, zatímco lidé kolem trpí. Zlo se totiž rádo obrací proti těm, kteří ho tolerují. A tak mnozí z těch, kteří pomáhali vytvářet Gulag, v něm nakonec sami také skončili. Vyznavači kříže i rudé hvězdy dnes leží ve společném hrobě.
Ihned po příjezdu na ostrovy odjíždíme na korbě stařičkého vyjícího náklaďáku společně se třemi kamarády rybáři do zálivu na severním cípu ostrova. Je třeba si pospíšit, ještě před dvěma dny tam bylo obrovské hejno sleďů, rybáři prý nestačili vytahovat přeplněné sítě. Dá-li se jim ovšem věřit. Projíždíme nádhernými soloveckými lesy, všude je plno hub, jejichž klobouky se vznášejí na tlustém koberci mechů. Žloutnoucí osiky střídají smrky obalené lišejníkem, který vypadá jako dlouhé rozevláté vousy nějakého poustevníka. A když poskakujíce na korbě náklaďáku nestačíme dostatečně rychle uhnout, pohladí nás něžně po vlasech jakoby žehnal našemu putování.
Lesní cesta, po které za hrozného vytí motoru pomalu projíždí náš náklaďák, je od dob kláštera jen sporadicky udržovaná a nutí motor k vrcholným výkonům. Po hodině a půl konečně vyjíždíme na mořské pobřeží, kde se krčí několik dřevěných domků rybářské osady spolu se zbytky základů budov, které zde vybudovali mniši. Vítají nás dva rybáři lovící zde již několik dnů, a tak se hned rozvine vášnivá debata o rybolovu. Zdá se, že jsme se o několik dní opozdili. Hejno sleďů se vždy pohybuje společně s planktonem, který je z místa na místo a ze zálivu do zálivu hnán převažujícími větry. A protože se včera náhle změnil vítr, tak to naše hejno už zřejmě odplulo. Kamarádi rybáři posmutněli a zbytek debaty už neprobíhal ve spisovném jazyce, alespoň nakolik nám to naše školní znalosti ruštiny dovolili rozeznat.
I když je jen malá naděje na úlovek, který by představoval nějaký zisk, vybalujeme sítě a zkoušíme štěstí. Správný rybář je trpělivý a nikdy se nevzdává. Co když se v noci opět změní vítr a nažene ryby zpět do zálivu? Vyplouváme na moře v rybářském člunu s vynechávajícím motorem a postupně natahujeme přes záliv osmnáct sítí. Pár metrů od lodi z vody vykukuje zvědavá hlava tuleně, který je v této oblasti přísně chráněný, a tak se s rybáři může beztrestně dělit o jejich úlovky. Stejně jako jemu i nám nezbývá nic jiného než čekat.
Po návratu na břeh sbíráme houby a v hrncích, které jsme předtím zbavili plesnivých zbytků ryb, si vaříme standardní večeři: dušené houby s houbovou polévkou. V rybářském srubu, jehož každá skulina je pečlivě utěsněna mechem, zapalujeme petrolejku, přikládáme do pece a na utužení družby otevíráme první láhev vodky. Nevtíravé světlo plamene, které rozhazuje naše stíny po všech zdech, nás náhle sblížilo s našimi hostiteli a dalo nám zapomenout na vzdálené všední problémy. Máme pocit, že jsme mezi svými a že patříme právě sem, kde se lidé věnují své obyčejné tvrdé práci a kde ve svitu půlnoční petrolejky zmizí každá přetvářka a malicherná nevraživost či pokrytectví. Uléháme ke spánku pod ohromnou klenbou nebe, které se zde na ostrovech rozprostírá bez překážek od obzoru k obzoru. Zdá se, že je odsud blíže do nebe než na pevninu, že zde více platí zákony věčné, božské než ty nedokonalé, lidské. Ráno byly sítě prázdné. Ještě pár dnů jsme pokoušeli štěstí, ale bezvýsledně. Bez úlovku se vracíme zpět do všedního života, drkotáme autem do vesnice u kláštera a pak rybářským člunem na pevninu na vlak jedoucí směrem domů. Odjíždíme s prázdnou, naše batohy jsou naplněny vyfocenými filmy a valouny z doby ledové. Jen kdesi uvnitř si odnášíme pocit pronikavé přítomnosti čistého nebe
>...