Všichni, kteří neodolali lákavému kouzlu nekonečných asijských tratí, nenechali se odradit historkami o vraždách cestujících a jednoho dne směle nastoupili do vlaku, mířícího z Prahy směrem k Vladivostoku, nebyli v očekávání nevšedních zážitků zklamáni. Odměnou za hodiny, dny a týdny strávené ve vlaku, za probděné noci ve špinavých čekárnách a za zkoušky trpělivosti u asijských pokladen jim jsou příhody pocházející jakoby z jiného světa. Ze světa, kde cíl cesty není tím nejdůležitějším, čemu je vše podřizováno, co neustále pohání člověka ke spěchu a co mu způsobuje nepřekonatelnou nervozitu, musí-li třeba jen jeden den strávit na nějakém sibiřském nádraží, protože "biletov net". Ze světa, kde není kam spěchat, kde den strávený v dusné čekárně či v nevětraném vagónu dálkového rychlíku může být stejně zajímavý jako příjezd do cíle našeho putování. Ze světa, kde tep života lze nahmatat hned pod tenkou kůží všednosti v každém jeho okamžiku. Života pestrého, kypícího rozmanitostí a radostí z ní, nevykleštěného uniformami módy a strachu z odlišnosti.
Cesta vlakem v Asii je navíc asi tou nejhmatatelnější ukázkou její rozvážnosti až lenosti, obrazem jejího odlišného pojetí světa a běhu času. Čas strávený ve vlaku plyne sice pomalu, není však považován za ztrátu, ale za obohacení, protože umožňuje věcem i lidem na chvíli se zastavit a vychutnat přítomnou chvíli. Zkuste spolu s námi v následujících řádcích nastoupit do loudavého asijského rychlíku a vychutnat vše, co nám cesta nabídne. Zapomeňme na chvíli na rychlost, přesnost a technickou dokonalost, která se nám nyní tak často klade za cíl. Někdy totiž vede jen k povrchnosti, maskované počtem ujetých kilometrů a navštívených památek.
Evropě je vlak tím nejběžnějším dopravním prostředkem. Pohodlí, které poskytuje cestujícím, odpovídá výdobytkům moderní doby. Moře jsou překonávána pomocí tunelů, řeky díky kolosálním mostům a velké vzdálenosti mezi městy jsou zkracovány stále většími rychlostmi rychlovlaků. Vzdálenosti mezi lidmi však jakoby se prodlužovaly. V evropském vlaku není zvykem někoho cizího oslovit či snad ho pozvat na čaj nebo společný oběd domácky zabalený do novin. Každý cestující sdílí osamocen svůj osud. Vnořen do měkkého sedadla a svých vlastních úvah pospává nebo pospávání alespoň předstírá. Cesta vlakem často nenabízí žádné překvapení. Vlaky nemají zpoždění, záchody fungují, průvodčí se usmívají, vše do sebe řádně zapadá, všude vládne řád a pořádek. Po pár hodinách cesty je ale všechno trochu nudné a všední. Jakoby radost a život vyrůstaly teprve z chaosu. Snad právě proto jsme v Praze nastoupili do rychlíku směřujícího do Košic.
Našimi spolucestujícími jsou dělníci, vracející se z bohaté Prahy zpět do svých rodných slovenských vesniček. Abychom co nejméně upoutali pozornost vlakových zlodějů, nabalili jsme si do otrhaných batohů několik dávno vyřazených kalhot a košil. Staré oblečení, o které vůbec nemusíme pečovat, nás zbaví mnoha nepříjemností a umožní nám bezpečně se pohybovat v ne zrovna nejčistších vagónech nejnižších tříd po celou dobu naší asijské cesty. Je známo, že zloději soustřeďují svou pozornost na vyšší vlakové třídy, a ztráty peněženek a dokladů z uzamčeného kupé nejsou výjimkou nejen v Rusku, ale ani při cestě do Košic.
Skutečná Ukrajina, a tudíž i Asie, začíná už v Košicích, kde spolu s pestrým zástupem bodrých ukrajinských "babušek" v širokých sukních nastupujeme do vláčku Košice - Čop. (Odjíždí v 16.35, v Košicích lze koupit mezinárodní jízdenku až do Čopu za 120 Ks. Jízda lehátkovým vlakem přes hranice přijde cestujícího mnohem dráž.) Každá cestující je obtěžkána ohromným množstvím přeplněných tašek, které při nástupu a výstupu přenáší z místa na místo. Vagón je tak rázem proměněn ve sklad prosperujícího ukrajinského bazaru, ženy štěbetají jedna přes druhou prapodivným zakarpatským nářečím, směsicí ruštiny, ukrajinštiny, maďarštiny, slovenštiny a rumunštiny, a našinec se náhle ocitne uprostřed přehlídky pašovaného zboží. Je s podivem, co všechno má cenu vyvážet, a jak dokáží tyto pilné ženy, které z důvodů ohromné bídy musely opustit své rodné vesnice, na tomto obchodování něco vydělat a přispět tím k rodinnému rozpočtu. Vyslechneme několik historek o zabavených taškách, které nesplňovaly jakési celní předpisy, vše žije v očekávání příchodu celníků. Problémy s úředním šimlem se zde, jako ostatně všude jinde v Asii, řeší několikadolarovou bankovkou. Je to přístup nanejvýš operativní a rychlý, i když ho nelze považovat za zrovna demokratický.
V noci vjíždíme do Čopu, ve směnárně vyměňujeme dolarové bankovky za ukrajinské "karbovance" a kupujeme jízdenky směrem dál na východ. Kam, to nelze nikdy říct předem, vše záleží na náhodě a na náladě a pracovním úsilí paní pokladní, která všechny jízdenky vypisuje ručně po telefonické konzultaci s jakousi tajemnou centrálou. Stojí-li vlak ve stanici jen několik minut, má šanci uspět pouze prvních pár šťastlivců. (Zde, stejně jako jinde v Asii, neberou v bankách poškozené či starší dolarové bankovky. Je proto lepší mít u sebe více drobnějších desetidolarovek, protože šance na úspěch ve směnárně se tím značně zvýší).
Tentokrát jsme měli štěstí a po pěti hodinách běhání po hale a stání ve frontách kupujeme za 5.248.000 karbovanců (asi 32 USD) jízdenku až do Moskvy. Vlaky se zde dělí podle přepravní rychlosti na "skoryje pojezda" (odpovídá našemu rychlíku), které mají číslování od 1 do 149, "skorostnyje" (náš spěšný) s čísly 151 až 169, a "pasažirskyje" (o něco pomalejší) číslované od čísla 171 do 699. Našim osobním vlakům odpovídají vlaky "prigorodnyje", které staví skutečně v každé zastávce a, jak sám název napovídá, od svého "gorodu" se nevzdalují na větší vzdálenost než 200 km. Rychlost vlaku hraje roli teprve při větších vzdálenostech. Například po čtyřech dnech jízdy může činit rozdíl mezi vlakem číslo 6 a 188 až 12 hodin.
Podařilo se nám koupit jízdenku na vlak číslo 14 do druhé nejhorší třídy. Říká se jí "plackartnaja" (z německého výrazu pro místenku) a spolu s jízdenkou automaticky cestující obdrží i jedno z šesti lehátek v jakémsi oddělení, které však od ostatních není nijak odděleno a je pro všechny vaše sousedy průchozí. Vzniká tak jakási společná noclehárna na kolech. Tak- zvaný "obšij" vagón, což je nejnižší třída dálkových vlaků, vypadá na pohled stejně, ale cestující neobdrží žádné lehátko a pokud si během cesty nějaké nevybojuje, je odsouzen strávit dny i noci v sedě. Ušetří ale takřka polovinu jízdného. V cenových relacích druhé třídy se pohybuje ještě "kupejnyj" vagon, který se prakticky ničím neliší od našeho lůžka či lehátka a je dvakrát dražší než "plackartnyj".
Definitivně jsme vstoupili do světa Asie, kde jízda vlakem je událostí prvořadého významu. Čím více jedeme na východ, tím více se vlak stává téměř obřadným dopravním prostředkem, jehož použití je spojeno se slavnostní atmosférou, která se zmocňuje cestujících. Jet vlakem je zde společenskou událostí, podobně jako návštěva kostela, a proto i oblečení do vlaku bývá voleno sváteční.
Poté, co každý cestující obsadí své lůžko, nastává všeobecné vybalování zásob jídla, určeného na cestu, krásné slečny, oblečené podle amerických filmů, se převlékají do pohodlných domácích tepláků, babičky vytahují pletení či zamilovanou knížku a děti skotačí v uličce a získávají nové známé ve svých sousedech. Během krátké chvilky se vagón promění v jednu velkou útulnou domácnost, ve které je každý host srdečně vítán. Pokud se ovšem zbaví vrozených zábran a je schopen se na těch pár dnů zcela vzdát svého soukromí -- ostatně to ani nijak jinak nejde. Pocit domova je zdůrazněn konvicemi kouřícího čaje. Každý vagón má totiž nejen svého průvodčího, ale i svůj vlastní samovar na dřevěné uhlí, který je v jeho péči. Je proto nutno se dobře vybavit čajovým nádobím a několika balíky čaje, aby cesta asijskými dálkami ubíhala co možná nejpříjemněji.
Téměř každé druhé okno má rozbité vnější sklo. Házet kameny do vlaků, které při přejezdu Karpat přes sedlo Beskyd jedou téměř krokem, je zřejmě oblíbený místní sport. Ukrajinci jsou pro nás nezvykle spontánní, živí a plni energie, v jejich žilách zřejmě koluje krev mongolských nájezdníků. Jsme ihned vtaženi do jejich světa, vydatně napájeni vodkou a samohonem, zábava a neustálé vyptávání a výměna adres prakticky nemá konce. Všichni naši spolucestující jsou chudí, živí se pouze mlékem a tím, co jim vyroste na zahrádce. Cestují za prací a drobným obchodem, každý s sebou veze několik krabic či balíků různého zboží od hraček až po televize. Většina jich vystupuje ve Lvově či v Kijevě, málokdo jede dál přes hranice. Rusko je dnes na Ukrajině chápáno jako cizí a nepřívětivá země.
Překračujeme rusko-ukrajinské hranice a kromě jazyka jakoby se vůbec nic nezměnilo. Přijíždíme do Moskvy na Kyjevské nádraží a po malém bloudění v metru opět odjíždíme z ohromného Jaroslavského nádraží jedním z mnoha vlaků, které před sebou mají několikadenní cestu na východ. Jízdenky jsme tentokrát koupili u pokladen Intouristu (do Irkutska stojí asi 90 USD), což je organizace "pečující" o zahraniční turisty. Dříve se zřejmě věnovala jejich hlídání, dnes si jen k jízdence, kterou si musíte vystát ve stejné frontě jako všude jinde, přirazí patřičný příplatek (asi 30 %). Dnes je již cizinci umožněno koupit si jízdenku i u obyčejné pokladny pro domácí, je však nutno předložit český pas a pak mohou nastat problémy s přepisem jména z latinky do azbuky. Jízdenky se všude vydávají pouze na osobní doklady, aby se zabránilo spekulacím s nimi pro jejich věčný nedostatek. Pokud nekoupíte jízdenku u obyčejné pokladny, je vhodné obrátit se na Intourist, který má vždy svůj vlastní příděl míst ve všech vlacích.
Ruský výraz pro nádraží ("vagzal") podle některých výkladů prý pochází z francouzského označení pro "zábavný park". Nejde asi o pouhou náhodu, cesta vlakem je dodnes v Rusku zábavou i slavností současně. Průvodčí se stará o čistotu a pohodlí cestujících a pravidelně roztápí vlakový samovar a připravuje čaj. A tak zatímco za okny den po dni ubíhá monotónní krajina, my můžeme při šálku kořícího čaje diskutovat se spolucestujícími o současné situaci v Rusku, o komunismu a o ruské duši. Každý z nich se při čaji rozpovídá o svých starostech, a tak i když celou dobu sedíme ve vlaku, vyvstává před námi díky příběhům z různých zeměpisných oblastí ohromného státu, které vyslechneme během mnoha dnů cesty, plastický obraz života tam venku za okny soupravy, uhánějící transibiřkou magistrálou.
Jedeme tou nejnižší třídou, protože ti nejzajímavější lidé dnes nemají peněz nazbyt. Povídáme si se sibiřskými lovci, se sběrači hub a borůvek, kteří nám nabízejí ke koupi vědra plná lesních plodů. Každé nádraží, na kterém zastavujeme, je skutečným zábavným parkem. Kolem perónů postávají trhovci a nabízejí vše, co může znavený a hladový cestující potřebovat. Nakupujeme horké brambory s koprem zabalené do jakéhosi starého komunistického úředního tiskopisu, mléko, zmrzlinu, sušenou rybu vylovenou jen nedávno z Jeniseje a papirosy. Takto zásobeni naskakujeme do rozjíždějícího se vlaku, protože výpravčí zde nikdy nepíská a kdo nestihne naskočit včas, má prostě smůlu.
Nádraží v Irkutsku představuje vstupní bránu do Mongolska. Odtud jezdí vlak na mongolskou hranici, a protože Mongolové vlaky milují, musíme svést nelítostnou bitvu se skupinou snědých pastevců, páchnoucích skopovým lojem, u okénka pokladny, která jen stěží odolává náporu jejich svalnatých těl.
Nakládáme svá skromná zavazadla do vlaku, který se za chvíli proměňuje z osobního v nákladní. Každý mongolský cestující má minimálně dva ohromné balíky, které zručně kutálí uličkou na své místo. Za všeobecného ruchu a veselí se nakonec všechno nalodí a vlak vyráží. Stáváme se objektem zvědavosti pro náš nemongolský vzhled i proto, že běžný Evropan většinou necestuje tímto způsobem. Neznalost řečí není překážkou, i když nerozumíme, vykládají nám Mongolové hodiny a hodiny o svém životě a chlubí se fotografiemi svých rodin a známých. Jen občas se na sebe mračíme. To když nám oni řeknou, že naše lidovky, které jim zpíváme, jsou úplně stejné jako ruské, a když my jim na oplátku vysvětlujeme, že jejich stepní písně nám velice připomínají čínskou melodiku. Zdá se, že naše vztahy k našim velkým sousedům mají něco společného.
Po třicetihodinové jízdě v dusném vagónu už páchneme stejně jako naši spolucestující potem a skopovým. ve městě Nauški je třeba přesednout na osobáček, který nás převeze přes hranice do Suchbaataru a pak dál do Ulanbaataru. Nikdo nevyplňuje celní prohlášení, vše je vyřízeno paušálním poplatkem 7 USD za převoz přes hranice. A jinudy se do Mongolska nedostanete.
Z nedaleké Kjachty, kde dodnes stojí rozsáhlé budovy skladů, kdysi vedla slavná "čajová magistrála". Zde končily svou pouť velbloudí karavany s čínským čajem, které denně přepravili několik tisíc tun čaje přes krutou poušť Gobi. Dnes je zde vlakové nádraží...
.
Na mongolské straně se do vlaku nahrnuly děti, které prázdniny tráví drobným prodejem sodovek a skopového cestujícím, aby tak ulehčili bídě svých rodičů. Pohled do jejich očí, hledajících zákazníka, vydrží málokdo bez toho, aniž by si něco koupil.
V Ulanbaataru je třeba opět přestoupit. Tentokrát na vlak směřující dále na jih do Číny. Koleje stále sledují prastarou karavanní cestu a možná proto jsou všechny vlaky přecpány zbožím nejrůznějšího původu a na cestující zbývá často místo jen nahoře u stropu. Na dlouhou cestu se zásobujeme limonádami a tradičními skopovými taštičkami bódzi. Vyjíždíme z města do stepi a za okny pozorujeme Mongoly na koních, jak na noc přihánějí stáda dobytka a ovcí k jurtám. Slunce zvolna zapadá, zelená step se neustále vlní, cestující se díky šeru, které zahladilo řídké stopy civilizace, náhle ocitá o několik století zpět.
Jedna z nejstrašnějších pouští světa. A snad právě proto jsou místní snědí Mongolové tak přátelští a pohostinní. Nikdy necestují naprázdno, v jutových pytlích mají vše potřebné na cestu a je jedno, cestují-li na velbloudu nebo vlakem. Přijíždíme do Zaryn údu, pohraničního městečka na hranicích s Čínou. Poslední pohled na široké mongolské nebe, na štěrkové plato porostlé jen sem tam malým saxaulem. Perón chybí, vyskakujeme z vlaku rovnou do písku.